Dějiny české servility

Jiří Rak je český historik a monarchista. Vloni vydal knihu, v níž chce dokázat, že habsburská monarchie nebyla zase tak špatným režimem a že Čechům se zejména za vlády Františka Josefa I. mimořádně dařilo. Ideální četba do dnů, kdy si připomínáme sté výročí vypuknutí Velké války a její pro Rakousko neslavný konec. Chcete-li, můžete ale knihu číst docela jinak – jako dějiny české servility. Pochopíte, proč jsme vždy měli tak slouhovskou mentalitu a otrockou morálku. Zjistíte, že do češství byla už od základů vložena loajalita vůči vrchnosti, která překračuje nezbytnou míru a přerůstá v devótní ližchvostismus. Díky tomu pochopíme, kde jsou kořeny pozdějšího kultu všech prezidentů i občanské předpokakané oddanosti jakýmkoli režimům.

Jiří Rak postupuje velmi selektivně. Na pozadí líčení vzestupu českého živlu ve starém Rakousku vyzdvihuje pozitivní roli mocnářství. Dokazuje, že zejména František Josef I. zastával optimální koncepci národnostní politiky, již se mu ale nepodařilo vždy realizovat právě kvůli politikaření nacionalistických stran. Jiří Rak čerpá především z dobového tisku a z mediální reflexe světa sestavuje poměrně idylický obrázek oddanosti českého obyvatelstva trůnu, dynastii a zejména císaři Františku Josefu I. Vybírá si k tomu ovšem jen určité noviny a časopisy, často dosti obskurní, zatímco jiné, možná mnohem důležitější a vlivnější, pomíjí. V monarchistické optice mu mizí sociální rozměr. Nevšímá si tisku sociálnědemokratického, živel dělnický odmítá vidět jako svébytný. Zvýrazňuje živel měšťanský a příležitostně i venkovský. Čte tiskoviny státoprávních, dynastii oddaných stran, často nacionalistických. Ale ignoruje liberály, demokraty, republikány a samozřejmě anarchisty. Zamlčuje tak, že pro nezanedbatelné politické reprezentace Čechů zřejmě nebyla otázka češství tou nejdůležitější. Národ řešil i otázky sociální, nechával se unášet vlnou osvícenského antiklerikalismu, šlo mu o vzdělání, obchod, vědeckotechnický pokrok. Jiří Rak se ale soustřeďuje jen na češství a jeho oddanost monarchii a habsburskému trůnu.

Je pravda, že český živel povstal z hrobu, v němž se v 18. století téměř kompletně ocitl. Národní obrození, jazykové a kulturní, započaté na sklonku 18. století v salonních kruzích, se mimořádně ujalo a začalo šířit i v lidových vrstvách, ve městech i na venkově, napříč sociálními třídami. Za několik málo desetiletí už zde byl početně nepřehlédnutelný útvar, který měl kromě kulturní taky i politickou váhu a moc. To vše se výrazně posílilo revolucemi roku 1848, i když byly politicky neúspěšné. Připočte-li se k tomu rozmach technický, průmyslový a obchodní, můžeme právem hovořit o zázraku. Němců bylo v zemích Koruny české (uvažujeme ji jen v rozsahu druhé půle 19. století – tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) početně méně (zhruba třetina populace), ale jejich ekonomická síla a kulturní (vědecká, intelektuální) úroveň byla vyšší. Avšak Češi ji po celou druhou polovinu 19. století úspěšně doháněli a celkem oprávněně se tedy domáhali i právního a správního stvrzení své proporční dominance. Prostě jsme Němce – k jejich velkému překvapení – úspěšně přemnožili a tím čím dál víc utiskovali a vystrkovali z jejich pozic. Je to asi přirozený proces. Z tohoto hlediska je tedy logickým vyústěním vývoje, že Masaryk zaměňuje pojmy národ, občanství, vlast, stát. Tehdy se to tak běžně dělalo i jinde. V USA například dodnes. Asi je to zcela v duchu kontinuity české politiky, že Masarykem a Štefánikem narychlo spíchnutý „národ československý“ zcela ignoroval německou menšinu (stejně jako maďarskou a další jiné) žijící na území někdejší Koruny české a poté v Československé republice. Vyhnání Němců v letech 1945–46 bylo jen logickým konečným řešením záměrů, které měli Češi už minimálně od počátku 19. století. Je třeba ale dodat, že Němci chovali k Čechům identické pocity, a kdyby byli jen trochu mohli, skoncovali by s námi právě tak. A je jedno, jestli Němci němečtí nebo rakouští.

Je ale taky pravda, že by bylo možno sestavit i zcela jiný obrázek o soužití těchto dvou etnik – a to z tisíců příběhů pokojného sousedského soužití, vzájemně výhodné ekonomické spolupráce a v neposlední řadě i rodinného mísení.

A ještě jeden obrázek by mohl být plasticky vylíčen – totiž ten o Mitteleuropa, o specifickém rysu a mentalitě všech národů žijících pod habsburskou dynastií ve středoevropském prostoru. Sdílená kuchyně, životní pocity, specifická byrokracie, poměrně značná multikulturní tolerance v pestrém prostředí, krajinná rozmanitost, idyličnost, spokojenost, nebojovnost, ale i melancholie, lenost, tupost, nedostatek světovosti, světáckosti, malost a prostřednost – to a mnohé další charakterizuje našince na rozdíl od západních Evropanů a Východu, ať už balkánského nebo ruského.

Autor se pokouší o dost nevděčný úkol – poukázat na pozitiva monarchie, aristokratických elit, na kladné stránky panování Habsburků v 19. století. Nevděčný proto, že prakticky ihned po skončení války nastala zcela jiná doba, v níž se už jen opravdu málokomu zastesklo po blahé době vlády posledních Habsburků.

To, co Jiří Rak chce dokázat, neodpovídá realitě – kdyby tomu tak bylo, proč by se tedy Rakousko vzešlé z Velké války v roce 1918 tak důsledně rozešlo s habsburským dědictvím? Jenom kvůli tomu, že Habsburci válku prohráli? Demolice starého systému proběhla i v Rakousku příliš snadno a ochotně. Kdyby na monarchii a Habsburcích bylo opravdu tolik dobrého, co na nich Jiří Rak vidí, byl by zřejmě i resentiment větší. Ale on není téměř žádný. V současném Rakousku stále přetrvává zvláštní trauma a pachuť z oné doby. Dosud žijící členové Habsburského rodu jsou přijímání s rozpaky a například problematika soch a památníků ve veřejném prostoru a jiných svědků dávných dob je řešena s podvědomým ostychem a tabuizací. Snad až teď, po stu letech, v jakémsi postmoderním dekonstruování osy dějin do diskontinuitního patchworku jsou možné jisté nostalgické návraty. Vidíme je však spíše u nás. V Rakousku a Maďarsku ani dnes něco takového není běžné.

Autor si dává velikou práci, aby zejména za pomoci dobového tisku, ovšem programově filtrovaného zvoleným badatelským záměrem, vykreslil takzvaný lidový monarchismus (viz zejména str. 371–372). Barvotiskový obraz české oddanosti trůnu a vládnoucí dynastii se ovšem snadno zvrhá v karikaturu. Jiří Rak si často položí otázku, zda výrazy občanské oddanosti panovnickému domu byly skutečné, nebo jen předstírané. A pokud byly skutečné, zda šlo skutečně o vědomou politickou, občanskou oddanost, nebo jen o pouhou fascinaci sugestivním leskem nobility, reflexivní plebejské ustrnutí tváří v tvář panské autoritě. Devótní servilitou vynikali – jako ostatně vždy – novináři a učitelé. Náhle chápeme archetypičnost Havlova zelináře, který věší do výkladní skříně obchodu plakát s propagandistickým heslem, jemuž sám nevěří a nakonec ani nerozumí. Havel chce zdůraznit – tak daleko to nemuselo zajít. Toho zelináře k tomu nikdo nenutil brutální silou. A kdyby byl i zašvejkoval a z liknavosti do výlohy neumístil nic, nic by se mu nestalo. Ale z Rakova líčení lidové obliby stařičkého mocnáře pochopíme i snadnost, s níž tatíček Masaryk vklouzl do archetypu dobrotivého otce – a vlastně i onu jinak politologicky těžko vysvětlitelnou důvěru lidu k našim prezidentům, včetně těch velmi neoblíbených a krajně nesympatických. Zvyk psát na prezidentskou kancelář jako k poslední odvolací instanci, který nemá v jiných zemích obdoby, vznikl už za Rakouska. Teprve nyní jsme se naučili používat k tomu ombudsmana.

Knihu Jiřího Raka mohu s klidným svědomím doporučit. Je to milé, úsměvné čtení. I Jiří Rak je zjevně milý a sympatický člověk, zejména svým vášnivým zaujetím pro dobu starého mocnářství. Platí za znalce osobnosti Františka Josefa I. i peripetií jeho rodiny. Popularizaci Habsburků se věnuje i v médiích – posledně například v Reflexu(http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/58536/10-duvodu-proc-vzpominat-na-habsburky-v-dobrem.html). Pokud si však chcete udělat vědecky nestranný a vyvážený obraz o habsburské dynastii a monarchii, nesmíte spoléhat jen na tohoto jednoho historika a musíte se trošku potrápit i méně čtivými publikacemi.

RAK, Jiří. Zachovej nám, Hospodine. Češi v Rakouském císařství 1804–1918. Praha: Havran, 2013. ISBN 978-80-87341-15-5.

Více z LaCultury...

  • Mniši z kláštera Šaolin v únoru předvedou své umění v Laa an der Thaya19. ledna, 2020 Mniši z kláštera Šaolin v únoru předvedou své umění v Laa an der Thaya Vydejte se s rodinou na unikátní show plnou mystického bojového umění kung-fu Šaolinských mnichů a návštěvu zkombinujte s relaxací ve vyhlášených termálních lázních Laa jen kousek za […]
  • „Pane obrlajtnant, to bude nádhera, až oba padneme za císaře pána a jeho rodinu.“26. prosince, 2012 „Pane obrlajtnant, to bude nádhera, až oba padneme za císaře pána a jeho rodinu.“ Říká se, že bez poznání minulosti nelze zcela pochopit přítomnost, ale uvažme, že minulost správně pochopíme, máme-li představu, jak by měla vypadat naše budoucnost. Výstava Monarchie nás […]
  • 13. listopadu, 2010 Čtyřnohé baletky Když se řekne Vídeň, většina lidí si představí klasickou kavárničku s koberečkem potaženými sedačkami a na stolečku před sebou Wiener melange a Sachr se šlehačkou. Ale rakouská metropole […]
  • Bruno, aneb jak se homosexuál chtěl stát heterosexuálem7. srpna, 2009 Bruno, aneb jak se homosexuál chtěl stát heterosexuálem Bruno, největší rakouská gay celebrita od Arnolda Schwarzeneggera, která umí nekakat šest dní po sobě – osm, když je zamilovaný. Ano, takhle by sám sebe pár slovy popsal hlavní hrdina […]
  • Postglam 21. století ve filmech Davida Lynche17. června, 2013 Postglam 21. století ve filmech Davida Lynche Na přelomu milénií vytvořil režisér David Lynch dva psychologické snímky spadající do pomyslné kategorie odkouzlení dvacátého prvního století, Lost Highway (1997) a Mulholland Drive […]
  • OLGA LOUNOVÁ: OPTICKÝ KLAM 201225. října, 2012 OLGA LOUNOVÁ: OPTICKÝ KLAM 2012 Zpěvačka a herečka Olga Lounová bude mít v listopadu 2012 turné. Navštíví se svou show pouze tři města. 7. listopadu vystupuje v Praze, 15. listopadu v Brně a Ostravu si nechává nakonec na […]
  • Poslední kniha Terryho Pratchetta patří Toničce Bolavé29. července, 2017 Poslední kniha Terryho Pratchetta patří Toničce Bolavé Tonička Bolavá je děvčátko žijící na Křídě, kterážto se nachází na Zeměploše - zemi placaté jako kámen, kterou podpírají čtyři sloni stojící na krunýři prastaré obří želvy, Velké A´Tuin, […]
  • Vítejte na panství Everless!8. listopadu, 2019 Vítejte na panství Everless! V království Sempera se platí časem. Ten se odebírá lidem z krve a pak se mění v kovové mince. Z těch mají užitek hlavně Gerlingové, bohatí aristokraté z panství Everless, kteří je daní a […]
  • Výsledky Akademie SFFH za rok 201124. května, 2012 Výsledky Akademie SFFH za rok 2011 Před pár dny zakončený festival Svět knihy 2012 přinesl mimo mnoha zajímavostí a skvělého programu, tentokrát zaměřeného například na komiks, již tradiční anketu Akademie Science Fiction, […]
  • Divotvůrce na vlně populární fantasy5. listopadu, 2019 Divotvůrce na vlně populární fantasy Když jsem se před dvěma lety poprvé začetla do příběhu nemotorného ale houževnatého Divotvůrce Kellena, byla jsem nadšená. Příběh byl neokoukaný, zábavný, dobrodružný a měl propracované […]
  • Změny v t-music Chinaski tour23. září, 2010 Změny v t-music Chinaski tour Náhodný úraz Michala Malátného posunul termíny dvou prvních koncertů podzimního t-music Chinaski tour. Zakoupené vstupenky zůstávají samozřejmě v platnosti.
  • Výstava Roelandta Saveryho ve Schwarzenberském paláci13. ledna, 2011 Výstava Roelandta Saveryho ve Schwarzenberském paláci Národní galerie v Praze pořádá výstavu "Roelandt Savery: malíř ve službách císaře Rudolfa II." Návštěvníci Schwarzenberského paláce tak mohou zhlédnout (až do 20. března 2011) pozoruhodná […]