Svatý Václave, pojďme spolu padat volným pádem!

Nemyslíte, že je na čase trochu přizpůsobit přísloví „nedej zahynouti nám, ni budoucím“ v dnešní době? Když už se nám mění časy a s tím i společnost… Pojďme se trochu proletět volným pádem.

Schválně jsem si otevřel Ottův slovník naučný, abych si něco zjistil o tom slavném jménu, které přineslo mnohým Václavským osobnostem toliko neštěstí. Venceslaus, Veceslav, čili více slavný (Vjačeslav rusky, ale to sem snad ještě nějakou dobu nezavítá). Ó ano, každý Václav chce být více slavný. A ten první se rozhodl, že nás všechny strčí do kapsy.

Svatý Václav byl podle tehdejších žebříčků magazínů o mužích na první pozici. Sice jsem se nikde nic nedozvěděl o jeho středověkém sex-appealu, ale z různých zdrojů se ke mně doneslo, že měl vcelku slušný majetek, pocházel z urozeného rodu Přemyslovců a exceloval ve vzdělání na pražské Budči. Ale dámy, pomněte, byl to prý rozený galant. Oplýval učeností a štědrostí, podporoval chudé, utiskované, byl laskavý k cizincům, přitom sám prostý a zdrženlivý. Slovy legendy – miloval Boha z celého srdce svého a činil vše dobré v životě svém.

Ťukáme si nyní významně na čelo, neboť pro svou dobrotu jeho konec nebyl příliš důstojným. Být zavražděn svým bratrem před branami kostela je vskutku osud neradostný. Nicméně i takovou věc dokázal využít na popularitě a věřím, že mnoho dívčích srdcí, tenkrát a snad i dnes, hřeje platonická láska pro onoho světce.

Již není svatých Václavů. Až na výjimky najdeme jen Vašíky. Ryze čeští, snažící se oplývati nemnoho těmito vlastnostmi, které jsou „přežité“, „zbytečné“ a svého prvního majitele přivedly do hrobu. A v hrobu je nám přeci sláva k ničemu. Proto se snažíme býti hloupými, lakomými, chudým budeme se smát a utiskované přehlížet. Cizinci jsou nám cizí a vtipy na jejich adresy nás hřejí u tučných srdcí. Majetek hromadíme a zbrklostí na zdrženlivost kašleme.

Ano, Václavové, stejně jako ostatní, spolu padáme volným pádem. Házíme důležité věci za hlavu a necháme ostatní, ten stát, ať se stará za nás. Ale i drobní Vašíci jsou přeci stát, nebo ne?

Když už nechodíme do kostelů, modlit se za dobro ve světě a spásu naší duše, musím doufat, že i čeští Vašíci naleznou své ztracené ctnosti. Že pomohou společně s ostatními něco vybudovat, aby se tu žilo líp, abychom si opět mohli říct – ano, ten na koni, ten svatej na Václaváku, by na nás byl pyšnej. Možná by i z tý blanický hory nám na pomoc vyjel.

Momentálně je bohužel úplně jedno, kam náš mravní kompas směřuje, protože si jen malá část lidí ke dni české státnosti uvědomí, kdo to vlastně sv. Václav byl. Hlavně, že je den volna! Na budovách vlají nám odcizené české vlaječky, rudneme vzteky, že není vše otevřeno jako každý den a nezbývá tudíž, než sednout za korbel pivní a postěžovat si ostatním, těm ochotným nás poslouchat. A nedej zahynouti nám, ni budoucím.

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.