Kašpar ranhojič

Nathan Belofsky, právník z New Yorku, se vydal po cestě hledání největších kuriozit v medicíně, podobně, jak učinil již ve své předešlé knize o kuriozitách v právní sféře. Výsledkem je rozsahem nenáročná publikace Podivná medicína, kterou jsou v Čechách osázeny pulty pod taktovkou nakladatelství Jota. A to mě jakožto zdravotníka nesmírně zajímá. Připoutejme se, pojedeme na projížďku pouštění žilou, trepanací a zaříkáním.

Tedy, kéž by to tak bylo. S nedůvěrou v nepříznivá hodnocení na několika čtenářských portálech jsem se do toho pustil po svém – a záhy poznal, že mi bude zatěžko tuto knihu jen dočíst.

Koho by nezajímalo, jak medicína mnohokrát šlápla vedle při svém rozvoji v tu dnešní změť laboratoří, rentgenů a magnetů. Tyto skoky do slepých uliček stály odvážné pacienty leckdy i život, za což jim my dnes vzdáváme poctu. Jenomže tato kniha není poctou. Není ani vhledem do mylné historie medicíny s tehdejšími bolestivými a surovými procedurami. Tím jediným, čím jí můžeme skutečně označit, je bulvár.

Bylo to jasné již po několika prvních stranách, a přesto se tomu těžko věřilo. Jelikož kniha popisující závažné chyby v lékařském umění je jistě na trhu jedinečností, myslel jsem, že tato padne na úrodnou půdu. Ale spíše je to jen senzacechtivé psaní o několika pseudofaktech, které autor popisuje místy velice vágně. Cílem této práce nebylo upozornit na mylný vývoj medicínských procedur, nebo vysvětlit příčiny, proč se tak dělo. Spíše bych řekl, že smyslem tohoto díla je označit tehdejší lékaře za kašpary, kteří, byť ve své nevědomosti, léčili takovými způsoby až nakonec nikoho léčit už nemuseli.

„V roce 1946 představil Freeman novou proceduru (léčby duševních nemocí, pozn. red.) – transorbitální lobotomii. Namísto ztrácení času s lebkou postupoval Freeman rovnou přes oko. Zpočátku Freeman používal kuchyňské sekáčky na led, zejména značky Uline Ice Company. Zarážel je dovnitř pomocí kladívka a pak s nimi pohyboval, jako když se otáčí stěrač na předním skle auta. Přihlížející lékaři často omdlévali.

Před studenty medicíny se Franklin rád předváděl a psal na tabuli současně oběma rukama. S pacienty začal dělat totéž a pronikal dovnitř současně oběma očními otvory. Dělalo to dojem na reportéry a zákrok se urychlil.

V létě Freeman naložil manželku, děti a chirurgické nástroje do rodinné dodávky, které říkal „lobotomobil“ a cestou do národních parků prováděl zákroky v místních nemocnicích.“

Jistě, já na tuto věc nemohu mít nezaujatý pohled. Lékaře a všechny pracovníky zdravotnictví velmi obdivuji. Avšak byť se s jejich kritikou vyrovnávám obtížněji, snažím se mít vždy postoj v nadhledu. Tento bych ocenil i od pana Belofskyho. Jeho psaní považuji za podbarvené, v mnoha případech až sugestivní, že tito „léčitelé“ byli prostě blázny.

Jak bych tedy takovou knihu napsal já? Ovšemže, na prvním místě je předložit fakta, ze kterých čerpat (to na konci knihy skutečně naleznete). Ale kapitoly o jednotlivých pochybeních je třeba psát neutrálně, nechť si čtenář sám vytvoří názor. Je třeba se držet umírněného tónu mluvy a ne se hnát za senzací, vyžadovat čtenářovo blahosklonné pokývání hlavou a sklidit ovace. Já pochybuji, že v pramenech, ze kterých Belofsky čerpal k uvedení výše zmíněného příběhu, je psáno, že se Franklin rád předváděl, riskoval životy svých pacientů, aby udělal dojem na reportéry a zákrok urychlil. Možná proto tato kniha propadá na čtenářských hodnoceních. Ti prohlédli zjednodušené popsání chyb bez vsazení do tehdejšího přesvědčení a rámce znalostí.

Dále kadence, s jakou autor sype svá pseudofakta na čtenáře, je ohromující. Nikdy se nejde příliš do hloubky, každý případ má maximálně dvě až tři strany, ale mnohdy je celá záležitost odbyta na jediné. Proto nezbývá prostor na odkazování do patřičných historických souvislostí, a je nahrazeno vágním „tenkrát se věřilo“. Abyste mě nepochopili špatně, já netvrdím, že se tyto postupy v minulosti neděly. Tvrdím pouze, že není vše tak jednoduché, jako na papíře v Podivné medicíně.

Mě by skutečně zajímalo, pro jaké cílové publikum je tato kniha zaměřena. Zdravotníky? Nikoliv, popíšou vám to, co já. Vysokoškolsky vzdělaní lidé? Poznají sugestivní a senzacechtivou kritiku. Lidé střední třídy? Myslím, že na to je tato kniha příliš nudná a raději sáhnou po napínající detektivce. A ostatní? Tam doufáme, že ještě někdo čte.

Podtitul říká, že jde o šokující vhled do historie medicíny. Mně nezbývá tvrdit, že je to lacině napsané divadlo, kde osvětlovač svítí na to, co se mu zrovna hodí. Možná se z ní něco poučíte (o to v knihách jde, že), jenom je zde problém, že nevíte, zda-li tomu věřit. Aby byla Podivná medicína naopak žádanou, musela by být nejméně jednou taková a zajímavější. Nápad to byl výborný, provedení žalostné.

Podivná medicína

Belofsky Nathan

Nakladatelství Jota

208 stran, pevná s přebalem

Doporučená cena: 268

Hodnocení 2/10

Více z LaCultury...

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.