Tři kila štěstí…to člověk kolikrát ani neunese!

Julie Halpernová prostřednictví románu Mateřská,ale určitě ne dovolená s podtitulem Tři kila štěstí vypráví o šestatřicetileté Annie, která porodila dítě, ale jaksi postrádá onen elegnatní úsměv nad kolébkou svého robátka a nedokáže se zbavit otázky, jak to dělají ostatní matky? A právě tnehle tichounký červík hlodá v hlavě jejích čtenářek.

Americká autorka se sice dosud zaměřovala na odvetví dětské literatury (dosud vydala pět románů pro děti a jednu obrázkovou knihu), tentokrát se ale rozhodla zaměřit na jejich matky. Její první román pro dospělé s názvem Mateřská, ale určitě ne dovolená zobrazuje vývoj mateřství se všemi peripetiemi a záludnými překvápky, na které Annie nepřipravila žádná z odborných knih. Ani žádná z jejích kamarádek. Dokonce ani ta se čtyřmi dětmi.

V jednom se ale shodují. Těhoteství, porod a kojení jsou mučení a neúnosná zkouška, během níž žena povětšinou ztrácí nejen nárok na soukromý život, nýbrž i vlastní tělo. To se totiž naprosto změní, dělá si, co chce a navíc ho neustále okusuje ta malá uvřeštěná pijavice v níž všichni spatřují tatínka a se slzami v očích vás přesvědčují,abyste si užili každou minutu. Vždyť rostou tak rychle.

Annie je zatím z mateřství dost zmatená a nešťastná. Po celou první polovinu knihy s ní cloumá vztek a bezmocný žal, vtipný především ty, kteří podobným stavem prošly. Jakožto pouhá potenciální matka zvažuju, jestli je “ta hrdinka nějaká šváclá” nebo podobný očistec čeká všechny prvorodičky.

Nutno podotknout, že Annie má obrovskou výhodu ve svém báječném manželovi. Pravda má chuť ho uškrtit, neboť to

1. to byl ON, kdo ji oplodnil a NEMUSEL RODIT ani mít prsa rozkousaná od kojení
2. to je ON, kdo se vrátil do práce,zatímco zůstala doma s podivným vřískajícím tvorem
3. to je ON, kdo může spát zatímco ONA v noci vstává ke kojení
4. ke všemu má ještě tu drzost, se jí ptát, jak se celý den měla a tu a tam na ni něco zkoušet

Co se ale týče povahy a dalších polehčujících okolností v soužití je k nezaplacení a Annie to moc dobře ví. O tom, že má svou rodinu ráda a dokáže být i normální milá holka, se ale přesvědčíte až v druhé polovině knihy.

Román bych tedy doporučila ženám, které už mají zkušenosti s porodem a celé jim to příjde nostalgické. Následně matkám, které se na mateřské rpávě nacházejí a kdesi v nejtemnějším koutku postele si (během těch pár minut co dítě spí) pod peřinou touží přečíst pár řádek o tom, že nejsou aspirantkou na titul NEJHORŠÍ MATKA NA SVĚTĚ, ABSOLUTNĚ NESCHOPNÁ HOSPODYŇKA či FRIGIDNÍ MANŽELKA ROKU. A na závěr bych ji svěřila do rukou i oněm potencionálním matkám, které koketují s myšlenkou na peřinku s mašlí a volánky, z níž by vykukovala růžovoučká uculující se tvářička zosobnění jejich životní lásky. Ono být matkou, totiž zdaleka není procházka růžovým sadem. Je to závazek na celý život. Ale krásný závazek. Nebo ne?

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.