Sabina Zelená na Čaji o páté

Sabina Zelená začala o spisovatelské kariéře snít snad už v době, kdy si poprvé uvědomila, že knihy, předtím než se objeví na pultech knihkupectví, musí někdo napsat. Nedávno jí vyšel román Tisíc východů slunce a na dalších dvou románech právě pracuje. Zajímají ji silné lidské příběhy, a právě proto se sama věnuje emocím, složitým životním situacím a vztahům. Na Čaji o páté se rozpovídala nejen o psaní, ale i o cestování a přidala také pár rad pro začínající autory.

Co tě přivedlo k psaní?

Snad už v době, kdy jsem si uvědomila, že se knihy jen tak zčistajasna neobjeví na polici, ale že je někdo musí nejdříve napsat, jsem toužila být spisovatelkou. Přijde mi úžasné ponořit se do jiného světa a zapomenout na ten reálný. A být tím, kdo takový svět stvoří, je ještě úžasnější. Zkoušela jsem psát už jako dítě, ale teprve coby dospělá jsem si stanovila psaní jako pevný cíl. Začátky byly sice těžké, ale brzy jsem přišla na to, že psaní na mě působí vyloženě blahodárně a potřebuji ho k psychickému zdraví a spokojenosti stejně jako kyslík, jídlo a spánek.

Nedávno ti vyšel román Tisíc východů slunce. Co tě inspirovalo při jeho tvorbě?

Článek s průvodní fotografií v novinách. Hrubé osnovy příběhu už jsem tehdy nosila v hlavě, ale teprve tenhle snímek mu dodal hloubku. Na fotce byla početná skupina motorkářů a titulek nad ní hlásal: Charitativní jízda pro truchlícího manžela a tátu. Neuvěřitelně mě to oslovilo.

V článku se psalo, že místní klub motorkářů uspořádal charitativní jízdu pro muže z jejich kruhu, který při autonehodě přišel o manželku a dva malé syny, aby ho podpořil a pomohl mu zaplatit jejich pohřeb.

Po přečtení ve mně doslova vybuchl ohňostroj emocí. Nejen že je to moje noční můra, o někoho milovaného takhle náhle přijít, ale taky mi bylo líto toho muže, jemuž se to ve skutečnosti stalo a zároveň jsem byla vděčná oné motorkářské komunitě, která mu tak štědře pomohla.

Drze jsem si tuhle tragédii přetvořila k obrazu svému a použila tu velkou ztrátu jako kostru příběhu, jako jakýsi střed, od kterého se potom všechno odvíjelo. Kdokoliv si román přečte, určitě pochopí, do jaké míry na mě ten článek zapůsobil a proč se mnou tak dlouho zůstal.

Dodnes mám výstřižek té fotografie uložený.

A co tvůj nový román Vytoužená náruč? Mohla bys o něm čtenářkám něco prozradit?

S dvacetiletou Jindřiškou se život nemazlil. Narodila se jako nechtěné dítě do manželství dvou právníků, kterým zkřížila kariérní plány a později ji vinili ze smrti milovaného mladšího syna, kterého jako dvanáctiletá nedokázala ohlídat před utonutím. Kromě nenávisti svých rodičů tak od té doby trpěla i fobií z vody a jediným blízkým člověkem jí byla teta Zlatka, která žila nedaleko na svém koňském statku. Když náhle zemře i teta, Jindřiška nemá, co by ji doma drželo a vydává se na cestu za vzpomínkami na tetu.

Obejde pěšky velkou část naší republiky, přičemž na cestách zažívá nejen příjemná setkání s lidmi, ale i nástrahy, které otřesou jejím světem. Najde na své cestě tu vytouženou náruč, do které bude moci patřit?

Kromě psaní i ráda cestuješ. Která z krajin, již jsi navštívila, se ti nejvíc líbila a proč?

Jednoznačně Nový Zéland, konkrétně jižní ostrov. Patřím mezi ty, kteří potřebují k životu přírodu. Z ní čerpám energii a zkrátka se cítím šťastná. A na Zélandu je příroda nejkrásnější a a přitom nejrůznorodější ze všech míst, která jsem kdy navštívila.

Právě tam jsem před zhruba sedmi lety dostala nápad na Tisíc východů slunce a není to náhoda. Ta nádherná krajina pro mě byla neuvěřitelný stimul, moje tvořivé buňky pracovaly na plné obrátky. Nechala jsem nápad uležet a po přestěhování do Austrálie, kde žiji dodnes, jsem se konečně pustila do samotného psaní.

Jak vypadá tvůj běžný spisovatelský den?

Vzhledem k tomu, že mám tříletého syna, který má energie na rozdávání a zjevně nepotřebuje moc spát, vstávám velice brzy, abych stihla napsat alespoň pár stránek, než se vzbudí. Většinou si zvládnu psaní na další den promyslet a rozvrhnout v hlavě za pochodu – při nákupech a řízení, na výletě a při práci, takže když se ráno probudím, mám jasno v tom, co dál a prsty mi po klávesnici přímo létají.

K psaní ráda sedám kdykoliv syn spí, abych na to měla klid, ale jsem ranní ptáče, takže nejlepší materiál tvořím od rána do brzkého odpoledne, večer bohužel zvládnu akorát tak koukat na neposkvrněnou bělost papíru.

A káva, na tu nesmím zapomenout. Je můj věčný společník a tak nějak k mému psaní patří.

Co tvoje spisovatelské plány do budoucna? Pracuješ teď na nějaké nové knize?

Ano, koncem loňského roku jsem dokončila třetí román, který momentálně nechávám uležet a po zhruba dvouměsíční pauze jsem se pustila do dalšího. Na dokončení nijak zvlášť nespěchám, zatím se snažím udat Vytouženou náruč – ta je momentálně u nakladatele a já čekám na vyjádření.

Letos bych chtěla zvládnout napsat i scénář k filmu, námět už mám a pár stránek k tomu. To je ale odbočka, která mě sice uspokojuje co se tvorby týče, ale do budoucna se chci soustředit hlavně na romány.

Kde bereš nápady na příběhy? Co tě inspiruje?

Jak už jsem se zmínila, mohou to být fotografie a články v novinách či na internetu, dokument v televizi, dobrá kniha nebo film, někdy i hudba. Ráda poznávám nové lidi a inspiruji se jejich životními příběhy a zkušenostmi. Samozřejmě čerpám i ze sebe a do románů promítám něco ze svých tužeb, obav, ambic, emocí…

Které knihy by si měl podle tebe přečíst každý?

Podle mě není rozumné nutit jednu knihu všem. Každému se líbí něco jiného, záleží na žánru a tom, co čtenář od knihy čeká. Chce se poučit, zasmát se, uniknout od reality, chce něco odlehčeného nebo naopak emočně bohatého?

Já osobně, ač nejraději sáhnu po fikci pro ženy, nesmírně obdivuji J.K. Rowling a jejího Harryho Pottera. Když už to není přímo váš šálek kávy, můžu vám alespoň s klidným srdcem říct, že je to mistrně sestavěný příbeh se správným tempem, skvělými dialogy a tajemnou atmosférou. Je bohatý na zajímavé, vyvíjející se charaktery, překvapení a zvraty. Nemůžu se těch knih nabažit.

Jakou nejlepší radu týkající se psaní jsi dostala? A co bys ty poradila lidem, kteří chtějí vydat knihu?

Nedostala jsem ji sice přímo, četla jsem o ní v nespočtu jiných rozhovorů se spisovateli jako je právě tenhle, ale určitě se počítá taky… Ať už chce člověk napsat povídku, scénář, román, pohádku nebo cokoliv jiného, nejdůležitější je neprokrastinovat a věnovat se tomu každý den, byť na deset minut, když si nemůžete dovolit víc, a třeba jen kvůli jedinému odstavci – protože to je o jeden odstavec víc, než jste měli napsáno včera.

Občas se musíte do psaní nutit, ne každý den je nálada, to správné rozpoložení nebo je člověk prostě jen unavený. Kdybyste však čekali na múzu, nejspíš byste toho napsali velice málo. Časem si zvyknete na to, že máte něco pravidelně převést na papír a ono to po nějaké době bude snadnější a někdy to půjde dokonce samo.

A další rada, kterou jsem vzala za svou a ráda bych předala dál, je tahle: Věřte v příběh, který píšete a nevzdávejte se, pokud vám nějakou dobu trvá ho udat. Pokud je dobrý, nakladatele dřív nebo později najdete!

Webová stránka autorky/Zdroj fotografie: sabinazelena.cz

Korektura: K.Ch.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis