ANO 2019?

Když vyšla v roce 2008 Šoková doktrína, samotným šokem se otřásla zejména tehdejší politická představivost. Naomi Klein v ní naprosto srozumitelně a přehledně zpracovala ne úplně jednoduché téma volnotržní ideologie a jejích dopadů na demokracii, klima a občanskou společnost. Její převratná teorii zatím nikdo nevyvrátil, ba naopak, události následujících deseti let potvrdily její platnost.

Co je jádrem teorie? Kleinová tvrdí, že neoliberální agenda spočívající v privatizaci, deregulaci a škrtech je záměrně zaváděna v době politických krizí, teroristických útoků a přírodních pohrom. Na příkladu Izraele pak odhaluje, že volný trh nepotřebuje stabilitu, právě naopak – válka a destabilizace je tím, co udržuje v chodu ekonomiku a naopak účinně tlumí demokracii a občanskou společnost.

Kniha Ne nestačí aplikuje tuto teorii na fenomén Donalda Trumpa. Všímá si kořenů jeho vzestupu, okolností posledních prezidentských voleb v USA i nebezpečí, která jsou ještě s dosluhující Trumpovou vládou spojena. Odmyslíme-li naprosto příšernou a odpuzující obálku, samotný text skrývá naprosto strhující příběh miliardáře, který šel za svým cílem doslova přes mrtvoly.

Úvodní část knihy, v níž Kleinová zkoumá Trumpův vzestup, je aplikací autorčiny dřívější teorie, kterou rozvinula ve své prvotině Bez loga a opět se potvrzuje, že měla naprostou pravdu. Trump totiž svůj vzestup nezaložil na výrobě měřitelné běžnými ekonomickými ukazateli, ale na své značce, jejíž hodnotu zvýšil pomocí šikovného marketingu. Podobně začala v 80. letech fungovat řada jiných firem (Nike, Adidas…), jejíž výrobky si lidé kupovali ne kvůli skutečné potřebě či domnělé kvalitě, ale právě kvůli značce, která jim potvrzovala určitý status v té či oné sociální skupině. Autorka však neanalyzuje jen příčiny, v dalších kapitolách se zabývá i možnými scénáři, které nastanou, když Trumpa světová veřejnost nezastaví. Jako východisko pak nabízí kolektivní odpor vůči politice šoků.

Klady Ne nestačí jsou tedy evidentní, jde o schopnost přetvořit napohled suchopárné politologicko-ekonomické analyzování do takřka beletristického příběhu, v němž nechybí vygradované pointování jednotlivých kapitol. Zápory jsou spíše obsahové a týkají se některých autorčiných analýz i receptů. V prvé řadě je věnován poměrně obsáhlý prostor americkým volbám, které jsou líčeny jako pomyslný rozcestník mezi demokracií a diktaturou.

Přitom volba Clintonové by pravděpodobně vliv nadnárodních korporací nijak neomezila a rovněž by vláda demokratů těžko pohnula s klimatickou krizí. Nadávat na hloupost voličů je ze strany autorky možná trochu natvrdlým intelektuálním moralizováním; voliči totiž přesně věděli, že Clintonová znamená status quo, zatímco Trump alespoň pohne ledy. Kleinová přitom sama přiznává, že ani Obama, který sliboval demokratické reformy, nakonec řadu svých klíčových slibů nesplnil.

Druhou slabinou je zformování východisek z krize. Návrhy Kleinové (všichni se spojí a budou budovat lepší svět) znějí na papíře moc hezky a nejeden čtenář pocítí i závan naděje, zvláště když si přečte sugestivní kapitolu společném boji odborářů a indiánů proti výstavbě ropovodu. Ale praxe nám ukazuje, že společnost se vždy dokáže sjednotit spíše na tom Ne. Ono pomyslné Ano, tedy „co nabízíme místo současného establishmentu“ se pak většinou utopí v oceánu sporů. V českém prostředí lze tento jev krásně demonstrovat na příkladu hnutí proti Nečasově vládě.

Zatímco iniciativa Stop vládě říkající konkrétní Ne dokázala sjednotit většinu české společnosti, návrhy na společenské alternativy vzešlé z iniciativy ProAlt postupně narážely na odlišná přání jednotlivých hnutí a jedinců. Zatímco odborům vadili antifašisté, anarchisté se vymezili vůči autoritářům a některým studentským skupinám zase hnutí přišlo příliš „socialistické“. Jednota byla tatam.
Kleinová tvrdí, že Manifest skoku, který se zformoval na základě široké protitrumpovské koalice, ve společnosti zarezonoval. Nezbývá tedy, než přát, aby měla Kleinová (opět) pravdu.

Úryvek popisující argentinský ekonomický šok z roku 2001:
Fernando de la Rúa, tehdejší argentinský prezident, vystoupil uprostřed všeho toho chaosu v televizi a s tváří zbrocenou potem oznámil, že se země ocitla pod útokem „skupin, které jsou nepřáteli pořádku a chtějí šířit svár a násilí“. Vyhlásil třicetidenní stav obležení (čímž získal pravomoc dočasně zneplatnit celou řadu ústavně zaručených práv, jako je svoboda tisku) a nařídil všem občanům, aby neopouštěli své domovy.

Na řadu Argentinců však prezidentova slova zapůsobila jako předehra k vojenskému puči a ukázala se být osudovou chybou. Lidé znali dějiny své země, i když je mnozí nezažili osobně. Věděli, že když se roku 1976 odehrál brutální armádní převrat, stalo se tak právě pod záminkou nastolení veřejného pořádku proti vnitřnímu nepříteli. Junta pak zůstala u moci až do roku 1983 a její vláda si vyžádala životy přibližně třiceti tisíci lidí.
Tentokrát byli však lidé odhodláni nenechat si svou zemi znovu vzít.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)