Peklo v Dulczském lese

Akademická práce Jana Grabowského je tnutím do živého a v Polsku po více než sedmdesáti letech vzbudila živou debatu o tom, do jaké míry byli Poláci spolupachateli holocaustu a do jaké míry oběťmi nacisticko – stalinistické okupace. Kdo chce znát odpověď na tuto otázku, Lov na Židy je kniha pro něj.

Je otázkou, proč se autor zaměřil jen na okres Dabrowa-Tarnowska, kde byly polské útoky na jejich židovské spoluobčany nejbrutálnější, a nezpracoval téma komplexně, v rámci celého polského území. Zacílení na zkoumaný okres a přilehlý Dulczký les bylo možná záměrným podtržením tragédie, která by patrně v kontextu pětisetstránkové monografie ztratila na naléhavosti.

Grabowski prokazuje znalost desítek osobních svědectví a historických pramenů, které plasticky vykreslují atmosféru doby. Ta poukazuje na fakt, že být Židem v nacisty okupovaném okresu Dabrowa-Tarnowska se rovnalo rozsudku smrti. Antisemitsky naladěné obyvatelstvo totiž fungovalo jako dobře namazaný stroj a nacisté dokázali pomocí metody cukru a biče přimět ke spolupráci i ty, kteří se k židovské otázce stavěli nejednoznačně. Židé se v neanonymním prostředí vesnice neměli kam schovat a živoření v lesích jim nedávalo moc šancí k přežití. Těžkou ironií osudu se pak stal konec války, kdy se zbytky přeživších Židů ocitly nejen ve smrtelném sevření mezi Němci a Sověty, ale plnili doslova roli štvané zvěře hnané hysterií domorodců.

Klíčovými osobami v „lovech na Židy“ se často stávali starostové obcí, kteří – aby se zavděčili německé okupací správě – sami pročesávali se zbraněmi v ruce přilehlé lesy a mnohdy k tomu pod pohrůžkou smrti nutili i obyvatele obcí. Naopak starosta, který pronásledování Židů ve své obci odmítl, se mohl stát velice rychle obětí udání ze strany místních kolaborantů. Gestapo si pak s takovým člověkem poradilo po svém.

I přes značně akademický a popisný styl klade kniha řadu znepokojujících morálních otázek. Například hrdinství se v knize stalo velmi relativním pojmem. Kdo byl hrdina? Sedlák, který několik měsíců skrýval židovské uprchlíky, ačkoli mu hrozila smrt, přestože je poté vyhnal do lesů, kde byli zabiti? Můžeme považovat za hrdinu člověka, který skrýval Židy jen proto, že mu za ochranu bohatě platili? Je hrdinstvím i to, že někdo zahlédl skrývajícího se Žida a neudal jej? Zřejmě i tyto otázky vyvstaly v době, kdy byly udělovány polským občanům tituly Spravedliví mezi národy a ne vždy bylo ocenění jednoznačně zasloužené.

„Rolníci dostali zbraně a obklíčili les. Mně a mé sestře se nějak podařilo utéct, nikdo nás nezabil. Druhý den ráno se moje sestra šla poohlédnout po nějakém dřevu (na oheň) a spatřila postupující rolníky se zbraněmi. Přihnala se zpátky, varovala mě a utekly jsme. Ale dvanácti členům Spatzovy rodiny a našemu otci se to nepovedlo; rolníci je pochytali a jednoho po druhém postříleli.„

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)