Trilobiti ve světle poetických metafor

Představte si šamanský rituál, při němž indiáni přivolávají déšť. Tančí kolem ohně, vynášejí magické formule, přinášejí oběti. A druhý den skutečně začne pršet. Zázrak? Důkaz existence něčeho
vyššího? Jak krásné a romantické by to bylo! Richard Dawkins nám ale ve své knize ukazuje, že korelace mezi rituálem a přírodním jevem je pouze v naší hlavě a je výsledkem přirozené lidské touhy po zázracích.

Když si vezmeme na pomoc statistiku a pravděpodobnost a zjistíme, že déšť by prostě po několika suchých týdnech tak jako tak přišel sám, kouzlo náhle opadá. Tento i spoustu dalších příkladů uvádí populární evoluční biolog a ateista Richard Dawkins ve své nejnovější publikaci. Ta, ač demaskuje lechtivé tajemno obestírající přírodní jevy, zároveň zdůrazňuje, že poetická krása se skrývá právě v oné matematické přesnosti.

Kritikou nevědeckých přístupů však kniha nekončí; Dawkins se zde pouští i do dalších témat, jako je polemika s evolučními biology či možnosti propojení vědy a poezie. A zde je také možno spatřit hlavní kámen úrazu – Dawkins si tentokrát naložil až přespříliš a do knihy vecpal několik mnohdy nesouvisejících témat. Zatímco kapitola Rozplétání tajemna se zajímavým způsobem zabývá rolí náhody v lidském životě a snahou najít mezi náhodami kauzalitu, hned v další kapitole Dawkins kritizuje feminismus ve vědě, zkoumá šroubovici DNA a vyřizuje si účty se svým rivalem Stephenem Gouldem, přičemž nešetří četnými odbočkami do svých předchozích knih.

Přitom otázky, které v jednotlivých kapitolách řeší, jsou natolik poutavé a závažné, že by mohly být výzkumnou otázkou dalších, samostatných knih. Jaký význam mají v neodarwinistické teorii makromutace a evoluční skoky? Měly by být seriály o paranormálních jevech odsouzeny coby fake news? Jak napsat dobrou vědecky-popularizační knihu, aby byla zábavná, srozumitelná, ale zároveň fakticky přesná?

Kvůli tematické rozplizlosti nakonec není zřejmé, co mělo být vlastně záměrem textu. Zpočátku to vypadá, že Dawkins opět zaútočí svým radikálním skepticismem na současné vědecké trendy, kdy je racionalismus kontaminován esoterikou. Pak se ale autor ponoří kamsi do kambria, kde se zabývá čistě genetikou a evoluční biologií. Čím je tedy Rozplétání duhy? Polemikou s astrology, nebo popularizovanou učebnicí přírodopisu? Tento gordický uzel nechť rozplete sám čtenář.

Ukázka:
V jedné své přednášce (…) vypráví Richard Feynman příběh o tom, jak jeho první manželka zemřela ve čtvrtek v 9:22 večer a hodiny v jejím pokoji se také zastavily v 9:22. Někteří lidé by byli ze zdánlivé záhady této náhody u vytržení a měli by pocit, že tím, že jim Feynman přináší jednoduché, racionální vysvětlení této záhady, jim bere něco drahocenného. Hodiny byly staré, měly nepravidelný chod a obvykle se zastavily, pokud je někdo vychýlil z horizontální polohy. Feynman sám je často opravoval. Když zemřela paní Feynmanová, zdravotní sestra měla povinnost zaznamenat přesný čas smrti. Šla tedy k hodinám, které ale byly ve stínu. Aby na ně viděla, uchopila je a naklonila ke světlu… A hodiny se zastavily. Opravdu nám Feynman kazí něco krásného, když nám sdělí pravdivé – a velmi jednoduché – vysvětlení?

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)