Až uvidíš moře – příběh Řeckých uprchlíků v Československu

Zcela nečekán mi přišel balíček – v něm román od české novinářky Scarlett Wilkové a lahev řeckého bílého vína. Zatímco se mé optimistické já zaradovalo, že jsem možná přibyla na VIP list recenzentů, mé skeptičtější já cynicky postřehlo, že alkohol možná budu při četbě potřebovat, neboť kniha pojednává o válečných řeckých uprchlících a jejich pobytu v komunistickém Československu. No tě pic. Ale víte co? První jsem otevřela knihu a na láhev ještě nedošlo – tak to bylo zajímavé čtení. I když nejstrnulejší jsem zůstala z toho, nakolik je tak  dramatický, fiktivní příběh UVĚŘITELNÝ.

Scarlett Wilkovou možná znáte jako autorku knihy Málokdo ví (o zpěvačce Haně Zagorové) nebo již dlouhá léta čtete rozhovory, které tvoří pro Magazín DNES. Pro knihu Až uvidíš moře, však byla zásadní její spolupráce se společnostní Post Bellum na projektu databáze Paměť národa. Právě touto cestou se setkala s Řeky, jejichž osudy se nám mohou zdát neuvěřitelné. Přesto je zde jasná paralela…

Wilková uvádí, že nastal čas, aby se pokusila o sepsání fiktivního románu, ačkoli vycházela ze skutečných zážitků řeckých emigrantů. Její kniha Až uvidíš moře má šest částí (chronologického řazení od roku 1948 až do roku 2018), v nichž se nacházejí vyprávění z úhlu pohledu všech hlavních postav.

Další informace o knize a ukázku k přečtení najdete na stránkách nakladatelství – zde.

Ústřední hrdinkou knihy je Sotiria, které je na počátku příběhu přibližně deset let. Spolu s ní a dalšími postavami procházíme občanskou válkou v Řecku mezi partyzány a královými vojáky; prcháme do Albánie a z ní  vlakem do komunistického Československa. Tady malé Řekyně čeká dospívání v dětském domově, přechod na učiliště i první láska zastíněná výslechem a otiskem viny, která je provází ještě dlouho po té, co všechno skončí a ony se postaví na vlastní nohy a začnou žít své životy. Na konci knihy Sotiria umírá v požehnaném věku a pozorný čtenář má pocit, jakoby kus toho života opravdu prožil s ní.

upoutávka na knihu, zdroj: www.youtube.com

Je velmi dobře poznat, že Wilková je zkušená, „vypsaná“ autorka. Oči louskaly jeden řádek za druhým, spouštěly v hlavě film dle sledovaného scénáře a k mé občasné nelibosti spouštěly i emoce a jiné smyslové představy. Sychravost a šedivost komunistického režimu. Horkost a pustotu řeckých skal. Strach i odhodlání opuštěných dětí. Zášť opuštěného, ošizeného chlapce a jeho krutou touhu po pomstě. Dívčí lehkomyslnost i ženskou přezíravost. A další a ještě jiné, ale na k těm už se pročtěte sami.

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.