Kniha o naději

„Do konce roku 2050 se pravděpodobně přiblížíme počtu deseti miliard lidí na Zemi. Pokud budeme pokračovat tímto způsobem, znamená to konec života na Zemi, jak jej známe.“ – citace z knihy, str. 73 –

Tato vize budoucnosti naší planety vypadá sice pochmurně a není nikterak pozitivní, ba spíše alarmující, avšak je ten nejvyšší čas k zamyšlení k tomu, co a jak pro přírodu (ne)děláme. Je snad možné, aby dokonalá příroda nápor lidské devastace přežila? Dle paní doktorky Goodallové to pravděpodobné je, nicméně je potřeba, aby se lidé probudili, sjednotili a začali konat – uzdravovat to, co jsme „nakazili“. Za tím vším stojí naděje. Naděje je něco, co nám umožňuje vytrvat na cestě i přes nepřízeň osudu. Je to něco, po čem toužíme, aby se stalo. Musíme být však připraveni tvrdě pracovat, aby se to uskutečnilo. Nic není zadarmo.

„Kniha o naději“, kterou vydalo nakladatelství Kazda, přináší rozhovor mezi dvěma velice zajímavými osobnostmi. Ptá se novinář Douglas Carlton Abrams a odpovídá úchvatná etoložka a ekoložka Jane Goodallová. Jane je od útlého dětství fascinována světem zvířat. V roce 1957 dostala nebývalou příležitost věnovat se něčemu, co milovala celou svou duší. Dá se říci, že bez potřebného akademického vzdělání jí bylo nabídnuto zkoumat šimpanze v divočině. Stala se tak nejen první ženou, ale také prvním člověkem, který se v Tanzánii pustil do neznámého světa volně žijících šimpanzů. Její pracovní nasazení však nekončí jen tímto nekompromisně fascinujícím posláním, energii soustředí i na hledání nejrůznějších možných řešeních sociálních a environmentálních otázek, kterými se trápí současný svět. Věnuje se výchově budoucí generace environmentálně a sociálně uvědomělé v rámci hnutí Roots and Shoots..

„Každý čin, jakkoliv malý se může zdát, má svůj význam v boji za naši planetu.“ – citace z knihy, str. 12 –

Další informace o knize a ukázku k přečtení naleznete na webu nakladatelství Kazda – zde.

V temné době dnešní společnosti je nutné hledat důvody a doufat v to lepší. Dle paní doktorky k tomu však má nastupující mladá generace dobrý základ. Je však nutné v nich probudit odhodlání a vysvětlovat jim již od útlého věku, proč je uzdravování přírody tolik důležité. Je jasné, že je k tomu potřeba výchova nejen ve školách, ale základ tvoří rodiče. Tedy intelekt, moudrost, rozlišování dobra od zla, vštěpování vhodných, a naopak nevhodných vzorců chování – to vše musí být základem dobré výchovy.

Kam lidstvo obecně spěje? O tom se také paní doktorka celkem otevřeně rozpovídala. Její osobní vize je pozitivní. Vyzdvihuje potřebu najít útěchu ve chvílích úzkosti. Musíme se jen snažit objevit směr v období nejistoty a sebrat odvahu, když se nás zmocní strach.

Každý den nějakým způsobem ovlivňujeme planetu a kumulativní efekt milionů malých etických akcí může skutečně zapůsobit. Proto by jedinci neměli propadávat apatii a zoufalství, že nejsou schopni pro záchranu planety něco udělat. Nesmíme propadat bezmoci a beznaději. Naše úsilí se musí spojit. Každý z nás musí dělat, co zmůže, přispět svou troškou do mlýna a začít léčit rány, které jsme přírodě způsobili.

V knize jsou rozebírány nakolik důležitá témata, jakými jsou zdraví planety, globální etika, altruistické chování, klimatická krize, existenční hrozby pro život na Zemi, avšak jsou popsány a vysvětleny tak, že zaujmou i člověka lehce skeptického.

„Pro to mít naději je potřeba jasný a inspirativní cíl, realistický způsob, jak ho uskutečnit, víra, že ho lze dosáhnout, a společenská podpora pokračovat navzdory všem protivenstvím.“ – citace z knihy, str. 135 –

Paní Goodallová mi připomíná jednu pozoruhodnou ženu, kterou jsem měla možnost osobně poznat. Bohužel již není mezi námi, ale její práce je hmatatelná, povzbuzující a inspirující. Čas od času je potřeba se pozastavit a zamyslet se nad důvodem našeho počínání.

Denisa Šimíčková