Životopis ve čtyřiceti

Napsat ve čtyřiceti své životní memoáry vyžaduje kus odvahy. Zejména, když nejste až tak známá osobnost a riskujete, že si vaši knihu nikdo nekoupí, protože vás zkrátka nezná. To byste ale nemohli být Mikoláš Tuček. He? Mikoláš Tuček? A to je, prosím, kdo?, ptají se bezesporu mnozí. Inu, zkusme tohoto renesančního člověka představit výčtem jeho aktivit – moderátor, pařan, novinář, sportovec, sportovní komentátor či cestovatel. Husákova generace však Mikoláše „Tukana“ Tučka zná zejména coby legendárního redaktora herního časopisu Score.

Co když ale čtenář knihy 42: Dělej, co tě baví nehraje počítačové hry, nesleduje blogy o aplikacích ani nefandí Spartě? Zkrátka jde o úplně jinou sociální bublinu? I tak ho pravděpodobně Tučkova bichle svým bezprostředním humorem zcela strhne. Fascinující je totiž zejména autorův styl psaní. Tuček – věrný české literární tradici – text kompiluje z nesčetného množství hrabalovských historek, z nichž odbočuje k dalším historkám. A tak se i čtenář, kterého nezajímá fotbal a kapitolu o něm má tendenci přeskočit, válí smíchy nad historkou, kdy se Tuček v roli redaktora zeptal trenéra české reprezentace, zda si vzal s sebou na tribunu knížku. Nemusíte vědět, co je herní veletrh E3, abyste se zasmáli nad mnohdy neuvěřitelnými trampotami Mikoláše a Bětky v ulicích Los Angeles. A i když Tuček není Gott ani Šafránková, z knihy si zamilujete i jeho početnou rodinu.

Tuček přiznává, že měl fobii z toho, že „toho napíše málo“, a proto do knihy přidal spoustu kapitol, které se do ní zdánlivě nehodí (Zvířata, Knihy…), nicméně ve výsledku se dá kniha krásně přečíst na jeden zátah. Množství kapitol neškodí, právě naopak. Tučkovo dílo se doslova vysmívá „uznávaným celebritám“, jejichž životopisy z pera Dany Čermákové mají mnohdy poloviční rozsah, zatímco Tuček jim svými historkami o tom, jak chlastal na gymplu nebo hrál počítačové hry, vytřel zrak.

Ukázka:
„Dobrý den, Mikoláš Tuček, efotbal.cz. Pane trenére, vzal jste si s sebou na turnaj nějakou zajímavou knihu?“ Seděl jsem úplně vzadu a okamžitě mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Max Payneův odskok byl rázem speedrun. V artovém filmu by v tuhle chvíli nasadili ultrazpomalený záběr na let mouchy, aby se zdůraznilo, jak MOC se zpomalil čas. Slow motion, se kterým se naprosto celý sál otočil, aby zjistil, kdo položil tuhle debilní otázku, byl ten nejpomalejší, co jsem kdy zažil. Ale hele, Tuček se z toho nepoloží. Kluci vod novin na tohle nejsou zvyklí, ale Karel mě v tom nenechá, pomyslel jsem si naivně. Pan Brückner chvíli zhluboka dýchal, pak se pomalu postavil a zařval: „Tak jestli si někdo myslí, že jsme si sem na EURO přijeli číst, tak je na hodně velkém omylu! Končím tiskovou konferenci!“

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)