V zapomnění

„Revoluce nepřináší rovnost. Ženy jsou neviditelné vždycky.“
– citace z knihy, str. 171 –

Přiznávám, že od puberty jsem přečetla opravdu dlouhou řádku beletristických knih, románů založených na skutečných událostech, přímé výpovědi přeživších, i mnoho literatury faktu vztahující se k tématům druhé světové války, holokaustu, oblasti Sudet apod.

Román americké spisovatelky Mary Chamberlain V zapomnění se od všech dosavadních liší, a já jsem tomu nesmírně ráda. Beletrie se totiž velice málo věnuje popisům poválečných osudů obyčejných Němců, co smrti milovaného Führera nejen nevěřili, ale i při příchodu sovětských vojsk do německých ulic stále doufali v německé vítězství, kterým je propaganda Třetí říše doslova prošpikovala skrz naskrz.

Samozřejmě nemůžeme házet všechny Němce do jednoho zavšiveného pytle. Mnoho z nich nasazovalo vlastní životy, když s Hitlerovou politikou nahlas nesouhlasili, když skrývali pronásledované židovské osoby, pomáhali uprchlíkům apod. Většina však byla okouzlena Führerovou rétorikou a ani netušili, jaké zlo jejich soukmenovci ve zbroji napáchali na okupovaných územích. To se dovídají pomaloučku, šeptandou právě s příchodem „Ivanů“, kteří s nimi mají pramálo slitování. Není se co divit. To, co po svém pochodu z Ruska zažili a viděli na vlastní oči, až do příchodu do Německa, kde na ně Němci koukali nevraživě a s naprostým despektem, v nich muselo vyvolat velkou a, v jistém slova smyslu, pochopitelnou agresi. A tu také dávali patřičně najevo.

Matky dívek, které ještě nedovršily dospělého věku, se je snažily ochránit tím, že je vydávaly za chlapce. Být po vůli byla jediná možnost, jak přežít. A pak ta neúprosná dřina při odklízení trosek a suti po bombardování. Kdyby tak jen v tu chvíli tušili, co jen pár set kilometrů dál museli ještě nedávno za otročinu vykonávat „nechtění“. Pokud tedy nebyli rovnou prachsprostě povražděni.

Abych nebyla jen pesimistická, ačkoliv z větší části tato kniha přesně taková je, jsme svědky rozkvětu lásky mezi Němkou Bette a britských mužem Johnem. Oba je stmelí dohromady společný cíl – boj za jaderné odzbrojení, které v roce 1958 nabírá mezi světovými mocnostmi na plné obrátky.

„Kdo by chtěl žít v post jaderném světě? Raději se nechat bombou smést…“

Při prvním nesmělém sbližování ještě netuší, jak dalece jsou jejich osudy propojeny. A minulost, natož ta, která vás noc co noc budí nočními můrami, nedá zapomenout. Jak se s touto skutečností mladý pár popere? No, jednoduché to rozhodně mít nebudou…

Autorce se perfektně podařilo vykreslit atmosféru každodenní válečné všednosti. Pokládá otázky typy, zda, se dá na válku vůbec zvyknout? Na sežehnutý vzduch zvířený hustým prachem a popelem, na domy, ze kterých neustále stoupá dým, ohořelé a spálené trosky, všudypřítomné hřbitovy s narychlo stlučenými kříži a zejména na ten nepředstavitelný zápach tlejících mrtvol. Na nikdy nekončící střelbu, rachot kulometů, otřesy projíždějících tanků a výbuchy bomb… Zřejmě ano, dá se zvyknout na ledacos, alespoň historie nám to dokázala již několikrát. Lidská rasa si prostě nedá říct. Pravdou však zůstává, že člověka, který válku bezprostředně prožije a všechnu tu hrůzu navíc přežije, to nemilosrdně změní.

Dějová linka odehrávající se za války v Německu mi doslova brala dech. Často jsem nedýchala a čekala, co zejména hlavní hrdinky – mladé Němky čeká. Na druhou stranu mi drásala nervy ta stálá naděje některých zarytých přívrženců Führera, že Německo má přeci ještě sílu vstát z popela a za žádnou cenu nepřijmou porážku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková