Batman – Legendy Temného rytíře: Šílenství / Nákaza

Scénář: Garth Ennis, Warren Ellis
Kresba: Will Simpson, John McCrea

Gotham bývá městem gotických věží, mafiánských rodin a zločinců s teatrálními kostýmy. V této knize ale vypadá jinak. Připomíná špinavou Ameriku devadesátých let, ve které ještě doznívá Vietnam, ulicemi tečou nové drogy a armáda má ve sklepě projekty, o jejichž existenci by veřejnost raději neměla vědět.

Batman se ocitá mezi lidmi, kteří už dávno přestali rozlišovat mezi válkou, experimentem a osobní posedlostí.

A žádný z nich nepotřebuje masku, aby působil děsivě.

Dvě návštěvy stejného Gotham

Šílenství a Nákaza nevytvářejí jeden souvislý příběh. Spojuje je především doba vzniku, drsnější přístup k Batmanovi a dvojice scenáristů, kteří nikdy neměli potřebu chovat se k superhrdinským ikonám s přehnanou úctou.

Garth Ennis i Warren Ellis si berou Batmana do vlastních světů.

Ennis ho zavede mezi drogové dealery, zestárlé veterány a pozůstatky kontrakultury. Ellis ho postaví proti následkům vojenského experimentu, který se utrhl ze řetězu.

Jeden příběh má podobu špinavého halucinačního tripu.

Druhý připomíná krátký, brutální techno-thriller s příměsí tělesného hororu.

Právě rozdílnost obou povídek je největší předností knihy. Zároveň ale způsobuje, že výsledek nepůsobí úplně vyrovnaně.

Šílenství: květinové děti zestárly špatně

Doktor Magor vypadá jako člověk, který zabloudil na cestě z Woodstocku. Pod všemi řečmi o osvobození mysli se však skrývá dealer, manipulátor a fanatik, jenž hodlá zaplavit Gotham mimořádně silnou variantou LSD.

Ennis si hraje s rozporem mezi idealistickou představou hippies a násilím, drogami a pokrytectvím, které se někdy schovávaly za krásná hesla. Doktor Magor nemluví jako tradiční batmanovský padouch. Nepotřebuje dobýt město ani odhalit Batmanovu identitu. Chce ostatní osvobodit – samozřejmě podle vlastních pravidel a bez ohledu na to, zda o takové osvobození stojí.

V tom je docela dobrý.

Není to nový Joker ani postava, po jejímž návratu by fanoušci volali dalších třicet let. Pro tento konkrétní příběh ale funguje. Je odpudivý, směšný i nebezpečný současně. Především z něj cítíme, že si své vlastní bludy vůbec nepřipouští.

Ennis se tu nezapře. V příběhu najdeme cynismus, hrubé dialogy, černý humor, násilí i postavy poznamenané válkou. Batman však není úplně typickým ennisovským hrdinou. Autor má obecně mnohem blíž k unaveným vojákům, drsným policistům a cynikům než k mužům v pláštích.

Proto je možná zajímavější okolí než samotný Temný rytíř.

Batman tu funguje hlavně jako pevný bod uprostřed světa, který se začíná rozpadat pod vlivem drog a starých traumat. Nenechá se strhnout řečmi o absolutní svobodě ani představou, že dobrý úmysl omlouvá zničené životy. V Ennisově podání je strohý, podrážděný a místy téměř až puritánský.

Přesto do příběhu zapadá.

Když totiž všichni kolem začnou zpochybňovat realitu, člověk ocení hrdinu, který se tvrdohlavě drží několika základních jistot.

Dlouhý špatný trip

Šílenství má atmosféru, nápad i výrazného protivníka. Současně je trochu rozhárané.

Ennis do tří sešitů vložil drogovou kriminalitu, Vietnam, soukromé detektivy, generační střet, osobní pomstu i halucinace. Některé motivy se podaří propojit lépe, jiné vypadají, jako by scenárista během psaní zahlédl další zajímavou odbočku a okamžitě se po ní vydal.

Příběh proto není dokonale sevřený.

Chvílemi má tah kriminálního thrilleru, poté se ponoří do psychedelického chaosu a následně se zastaví u dlouhého rozhovoru o minulosti. Ne vždy drží stejný rytmus, ale prakticky nikdy není nezajímavý.

Will Simpson mu dodává potřebnou špínu. Jeho Gotham není uhlazený ani majestátní. Ulice jsou přeplněné, lidé zpocení a tváře poznamenané únavou, drogami nebo vztekem. Kresba má místy až undergroundový charakter, což se k příběhu o LSD a rozkladu ideálů výborně hodí.

Halucinační pasáže nejsou krásnými barevnými vizemi.

Jsou nepříjemné, pokřivené a nervózní.

Přesně takové mají být.

Nákaza: když válka odmítne skončit

Warren Ellis potřebuje méně prostoru.

Někdo sestřelí vojenský vrtulník, Gothamem prchají dva záhadní lidé a Batman narazí na masakr, který nedává smysl ani na poměry jeho města. Stopy vedou k biologicky upraveným vojákům a k projektu, jehož tvůrci evidentně počítali s tím, že následky jejich práce nikdy neopustí utajenou laboratoř.

Samozřejmě ji opustí.

Ellis nepíše klasickou detektivku postavenou na otázce, kdo je pachatelem. Podstatnější je, co vlastně Batman pronásleduje.

Jsou to lidé?

Nemocní vojáci?

Biologické zbraně?

Oběti experimentu?

Nebo protivníci, které je potřeba zastavit dřív, než bude otázka jejich lidskosti vůbec možné řešit?

Nákaza je mnohem kratší a přímočařejší než Šílenství. Právě díky tomu má větší tah. Ellis rychle představí hrozbu, ukáže její fyzické i morální důsledky a nechá Batmana reagovat na situaci, na kterou nemá připravené ideální řešení.

Tento Batman není neomylný stratég, který už deset let dopředu počítal s každou eventualitou.

Je překvapený.

Zranitelný.

A občas nucený rozhodnout se během několika vteřin mezi dvěma špatnými možnostmi.

To mu prospívá.

Monstra vyrobená na zakázku

Nákaza patří k příběhům, ve kterých je skutečný viník téměř neviditelný.

Po ulicích pobíhají konkrétní protivníci, ale za nimi se skrývá mnohem větší aparát: armáda, vědci, utajené financování a lidé, kteří proměnili lidská těla v materiál pro další zbraňový systém.

Ellis se tímto tématem zabýval opakovaně. Technologie v jeho příbězích nebývá sama o sobě zlá. Nebezpečná začne být ve chvíli, kdy se dostane do rukou institucí přesvědčených, že odpovědnost lze schovat za utajení a národní bezpečnost.

Zmutovaní vojáci jsou děsiví.

Mnohem horší jsou ale lidé, kteří je vytvořili a následně začali přemýšlet, jak po sobě uklidit.

Příběh přitom nesklouzává k lacinému sentimentu. Ellis z protivníků nedělá nevinné nešťastníky, které by Batman mohl zachránit jedním soucitným rozhovorem. Jsou nebezpeční, ničiví a prakticky nezastavitelní.

Jejich tragédie nespočívá v tom, že by nepáchali hrůzné věci.

Spočívá v tom, že je někdo předem navrhl tak, aby je páchat dokázali.

Batman bez pohodlného morálního vítězství

Nejzajímavější část Nákazy přichází ve chvíli, kdy Batmanovy zásady narazí na fyzickou realitu protivníka.

Batman má pravidla. Nezabíjí. Odmítá střelné zbraně. Věří, že člověka je možné zastavit, aniž by se sám stal tím, proti čemu bojuje.

Jenže co když před ním nestojí běžný člověk?

Co když běžné prostředky nefungují?

A kolik nevinných může ohrozit tím, že bude své zásady chránit za každou cenu?

Ellis z toho nevytváří dlouhou filozofickou přednášku. Nechá dilema proběhnout během boje, bolesti a rychlých rozhodnutí. Batman si své jednání musí obhájit především sám před sebou.

Právě v těchto okamžicích Nákaza převyšuje běžnou akční epizodu.

Není jen o tom, zda Batman zvítězí.

Je o tom, co ze svých pravidel dokáže zachránit ve chvíli, kdy mu protivník nedovolí žádné čisté řešení.

John McCrea a krása ošklivosti

John McCrea nekreslí Batmana jako dokonale symetrickou sochu.

Jeho postavy jsou hranaté, tváře přehnané a pohyb někdy až groteskní. V uhlazenějším příběhu by jeho styl mohl působit rušivě. V Nákaze je přesně na svém místě.

Vojáci nevypadají jen jako velcí chlapi.

Působí jako organismy, které někdo přestavěl, aniž by se staral o to, zda výsledek zůstane lidský.

McCrea umí být fyzický. Údery mají váhu, zranění bolí a těla se v jeho podání nechovají jako nezničitelné figurky. Akce je přehledná, ale nikdy elegantní. Každý střet připomíná spíš boj o přežití než superhrdinskou choreografii.

Jeho Batman nevypadá majestátně v každém panelu.

Někdy je jen mužem, který dostal zásah a snaží se znovu postavit.

A to je pro tento typ příběhu mnohem účinnější.

Která část vítězí?

Za mě Nákaza.

Je kratší, sevřenější a přesněji ví, kam směřuje. Warren Ellis dokáže během dvou sešitů rozehrát vojenský thriller, body horor i střet Batmanových zásad s protivníkem, na něhož běžná pravidla nestačí.

Šílenství je divočejší a osobitější. Má lepšího padoucha, výraznější dialogy a mnohem větší chuť riskovat. Zároveň ale občas připomíná skutečný drogový trip: chvíli fascinuje, chvíli mate a občas nevíte, zda má některý výjev hlubší význam, nebo se jen scenárista výborně baví.

Dohromady však obě povídky vytvářejí zajímavý obraz Batmana devadesátých let.

Ne toho dokonale připraveného poloboha, který porazí celou Ligu spravedlnosti díky správnému plánu.

Tohle je Batman, který se pohybuje ve špinavých ulicích, dostává rány, improvizuje a řeší případy, u nichž na konci nezůstane pocit velkého vítězství.

Někdy jen zabrání tomu, aby bylo ještě hůř.

Komiks své doby – v dobrém i špatném

Obě povídky nesou výraznou stopu devadesátých let.

Najdeme v nich strach z nových drog, stín války ve Vietnamu, nedůvěru k armádním experimentům, cynické policisty, přehnané násilí i tvůrce, kteří dostali relativně volnou ruku a nebáli se Batmana na chvíli vytáhnout z jeho běžného světa.

Některé dialogy zestárly.

Některé společenské postoje dnes působí příliš zjednodušeně.

A především Šílenství občas tlačí svou generační satiru tak daleko, že z postav zůstávají spíš karikatury.

Jenže právě tahle neučesanost má své kouzlo.

Současné superhrdinské komiksy bývají technicky dokonalejší, vizuálně uhlazenější a pečlivěji zasazené do dlouhodobých plánů. Někdy jim ale chybí pocit, že tvůrci mohli přijít s podivným nápadem a bez velkého vysvětlování ho během několika čísel uskutečnit.

Legendy Temného rytíře nabízely právě takový prostor.

A Šílenství s Nákazou jsou dobrým příkladem toho, co z něj mohlo vzniknout.

Verdikt

Šílenství / Nákaza není sbírkou zásadních příběhů, bez kterých by nešlo Batmanovi porozumět. Nepřepisuje jeho historii, nepředstavuje slavného protivníka a nejspíš se nikdy nezařadí vedle titulů jako Rok jedna, Dlouhý Halloween nebo Návrat Temného rytíře.

Přesto stojí za přečtení.

Ukazuje Batmana v době, kdy mohl jeden měsíc pronásledovat psychedelického drogového guru a o několik čísel později bojovat s biologickými zbraněmi vyrobenými z lidí. Bez rozsáhlých crossoverů, paralelních vesmírů a povinné znalosti předchozích dvaceti svazků.

Garth Ennis přináší špínu, cynismus a několik výborně napsaných střetů mezi idealismem a lidskou krutostí. Warren Ellis je chladnější, úspornější a ve výsledku účinnější. Will Simpson nechává Gotham rozpadat se v drogové horečce, zatímco John McCrea promění lidské tělo v nepovedený vojenský prototyp.

Ne všechno do sebe zapadne dokonale.

Ne každá myšlenka dostane dost prostoru.

Ale obě povídky mají něco, co mnoha uhlazenějším batmanovským příběhům chybí.

Vlastní tvář.

A někdy je lepší nedokonalý komiks, který si zapamatujete, než bezchybný příběh, na který zapomenete hned po zaklapnutí obálky.