Poison City

Autor: Tecuja Cucui (Tetsuya Tsutsui)

Cenzura dnes obvykle nepřichází v uniformě a nepálí knihy na náměstí.

Přijde v obleku.

Přinese formulář, svolá komisi a začne mluvit o bezpečnosti, odpovědnosti a ochraně dětí. Nikdo nic přímo nezakáže. Jen nakladateli doporučí větší opatrnost. Prodejcům naznačí, které tituly by neměli vystavovat. Autorům připomene, že některá témata mohou poškodit jejich kariéru.

A nakonec už není potřeba nic zakazovat.

Tvůrci se začnou hlídat sami.

Právě o tom je Poison City. Nejen o cenzuře, ale o okamžiku, kdy se strach z cenzury nastěhuje autorovi přímo do hlavy.

Horor, který se odehrává mimo stránky hororu

Do zahájení olympijských her v Tokiu zbývá několik měsíců. Japonsko se chce světu ukázat jako moderní, bezpečná a kulturně vyspělá země. Jenže snaha připravit pro návštěvníky co nejčistší obraz společnosti se postupně mění v tažení proti všemu, co by mohlo působit násilně, obscénně nebo společensky nevhodně.

Uprostřed této atmosféry dokončuje mladý mangaka Mikio Hibino svou novou sérii Dark Walker. Jde o drsný horor o nákaze, která mění lidi v kanibaly. Hibino nechce násilí oslavovat. Potřebuje ho jako součást příběhu. Bez něj by jeho svět, atmosféra i výpověď přestaly fungovat.

Jenže posudková komise se na příběh nedívá jako čtenář.

Dívá se na jednotlivé výjevy.

Na krev.

Na nahotu.

Na rozkládající se těla.

Na to, co lze vytrhnout z kontextu, ukázat na poradě a označit za společensky nebezpečné.

A v tu chvíli se manga o kanibalské nákaze mění v mnohem děsivější příběh o institucích, které dokážou umění rozebrat na izolované obrázky a potom odsoudit celek, který se nikdy nepokusily pochopit.

Kdo rozhoduje, co už je příliš?

Poison City pokládá otázku, která zní jednoduše jen do chvíle, než se na ni pokusíme odpovědět:

Kde končí ochrana společnosti a začíná potlačování svobody projevu?

Existuje samozřejmě obsah určený dospělým. Existují věkové hranice, upozornění i odpovědnost vydavatelů. Tsutsui ale ukazuje, že problém nevzniká samotnou debatou o hranicích. Začíná ve chvíli, kdy o nich rozhodují lidé bez znalosti média, bez respektu ke kontextu a bez skutečné odpovědnosti za důsledky svého rozhodnutí.

Členové komise mohou titul označit za škodlivý.

Nemusejí ale vysvětlit, proč právě tento titul, podle jakých jednotných pravidel a jak se proti jejich závěru může autor účinně bránit.

Nejhorší cenzura totiž není ta, která má jasně napsané zákony.

Nejhorší je ta, jejíž hranice nikdo přesně nezná.

Autor potom neví, co ještě smí. Nakladatel neví, co bude příště problém. Knihkupec neví, který titul mu může přinést potíže. Všichni proto začnou ustupovat o něco dřív, než by skutečně museli.

A prostor pro svobodnou tvorbu se zmenšuje, aniž by kdokoliv vydal jediný jednoznačný zákaz.

Skutečný příběh ukrytý ve fikci

Na Poison City je znát, že pro autora nejde o akademickou debatu.

Tsutsui nepíše o problému, který si načetl v novinách. Píše o něčem, co se dotklo jeho vlastní práce. Právě proto mají některé scény až nepříjemně autentickou úřední absurditu.

Největší napětí nevzniká během honiček ani násilných scén z fiktivního Dark Walkera. Vzniká při jednáních, telefonátech a rozhovorech mezi autorem a redakcí.

Hibino postupně zjišťuje, že vydání mangy nezávisí pouze na její kvalitě.

Rozhodují obchodní zájmy.

Obava vydavatelství z negativní publicity.

Ochota distributorů titul prodávat.

Strach z aktivistických skupin.

A také jednoduchá otázka, zda stojí jeden začínající autor za problémy, které může jeho práce způsobit.

To je možná nejtvrdší část knihy.

Svoboda projevu tu není vznešený pojem vytesaný do ústavy. Je to každodenní vyjednávání mezi člověkem, který chce něco říct, a lidmi, kteří spočítají, kolik je jeho názor může stát.

Umění není návod k použití

Tsutsui se přitom vyhýbá nejjednodušší obraně násilného umění.

Netvrdí, že příběhy nemohou nikoho ovlivnit.

Nesnaží se dokazovat, že mezi kulturou a lidským chováním neexistuje žádný vztah. Spíš odmítá zkratku, podle které lze konkrétní trestný čin jednoduše vysvětlit knihou, filmem, mangou nebo videohrou, kterou pachatel znal.

Je pohodlné najít obraz, který mohl člověka inspirovat.

Mnohem těžší je zabývat se rodinou, společností, duševním stavem, násilím v reálném životě nebo selháním institucí.

Fikce se stává snadným viníkem, protože se neumí bránit.

A autor ještě snadnějším, protože jeho záměr lze ignorovat a jeho práci vykládat pouze podle jejích nejvýraznějších scén.

Poison City proto není obhajobou všeho, co kdy kdo vytvořil. Je obhajobou práva posuzovat umění jako celek a odmítnutím představy, že zobrazení násilí automaticky znamená jeho schvalování.

Kdyby to tak bylo, museli bychom zakázat velkou část světové literatury, náboženských textů, historie i zpravodajství.

Dvě mangy v jedné

Zajímavě funguje i prolínání hlavního příběhu s ukázkami z Dark Walkera.

Na jedné úrovni čteme společenský thriller o cenzuře. Uvnitř něj ale vzniká další manga – krvavý horor, který je předmětem celého konfliktu.

Čtenář tak není odkázán jen na tvrzení postav, že je Hibinova práce násilná. Může ji sám vidět a posoudit.

Je přehnaná?

Je odpudivá?

Je příliš explicitní?

Možná ano.

Jenže právě tady Tsutsui čtenáře dostává do nepohodlné pozice. Nutí ho připustit, že se mu některé obrazy nemusí líbit, a zároveň se ptát, zda je jeho osobní odpor dostatečným důvodem k omezení cizí tvorby.

Svoboda projevu se totiž snadno hájí u názorů a obrazů, které považujeme za rozumné, vkusné a správné.

Její skutečný test přichází až u toho, co nás zneklidňuje nebo uráží.

Kresba bez zbytečného předvádění

Tsutsuiho kresba není dekorativní. Nesnaží se každou stránku proměnit ve výstavní obraz. Je přesná, realistická a podřízená vyprávění.

Dobře pracuje s mimikou a drobnými změnami v chování postav. Nervozita redaktora, autorova nejistota nebo chladná jistota úředníků často vystupují z řeči těla ještě předtím, než jsou vysloveny nahlas.

Kompozice panelů má filmové tempo. Rozhovory nejsou jen výměnou textových bublin, protože Tsutsui umí měnit úhly, vzdálenost i rytmus a vytvořit napětí i ve scéně, kde několik lidí pouze sedí u stolu.

Když se příběh přesune do světa Dark Walkera, kresba přitvrdí. Těla se deformují, krev teče a horor dostává fyzickou podobu. Kontrast mezi brutální fikcí a sterilními kancelářemi je výborný.

Časem totiž začne být jasné, že nebezpečnější svět nemusí být ten s nakaženými kanibaly.

Dvě knihy jsou přesně dost

Poison City vzniklo jako dvousvazková série a sevřený rozsah mu prospívá.

Tsutsui téma zbytečně neroztahuje. Neodbočuje k vedlejším zápletkám jen proto, aby mohl pokračovat dalšími díly. Vystaví konflikt, ukáže jeho dopad na autora, nakladatele i veřejnou debatu a dovede jej k jasnému závěru.

Některé myšlenky mohly být rozpracovány jemněji. Delší série by ale zároveň riskovala, že se ze silného varování stane opakující se přednáška.

V českém souborném vydání se navíc celý příběh čte jako jeden kompaktní román. Mezi první a druhou částí není dlouhá pauza a tlak, který se kolem Hibina postupně uzavírá, nepolevuje.

Kniha má téměř čtyři sta padesát stran, ale díky tempu, střídání perspektiv a výraznému tématu se čte rychle.

Mnohem déle však zůstává v hlavě.

Nejde jen o Japonsko ani o mangu

Bylo by snadné vnímat Poison City jako příběh o specifickém japonském systému kontroly publikací.

Jenže mechanismus, který Tsutsui popisuje, je mnohem univerzálnější.

Touha chránit děti.

Snaha očistit veřejný prostor.

Politici reagující na morální paniku.

Instituce, které raději zakážou příliš mnoho než příliš málo.

Firmy ustupující ještě předtím, než je k tomu někdo donutí.

A veřejnost ochotná posuzovat dílo podle několika obrázků sdílených bez kontextu.

To všechno dobře známe i mimo Japonsko.

Dnes navíc nemusí o osudu knihy rozhodovat pouze úřední komise. Stačí virální příspěvek, několik vytržených stránek a dav lidí přesvědčených, že přesně ví, co autor zamýšlel.

Technologie se změnila.

Princip zůstal.

Poison City vypadá jako manga o autorovi, kterému chtějí zakázat hororový komiks.

Ve skutečnosti je to příběh o výrobě poslušnosti.

O tom, jak se ze slov ochrana společnosti může stát univerzální nástroj k odstranění všeho nepohodlného. Jak se z doporučení stane tlak, z tlaku autocenzura a z autocenzury společnost, ve které už nikdo přesně neví, co bylo původně zakázané – protože většina kontroverzních děl raději vůbec nevznikla.

Tsutsuiho manga není dokonale nestranná a ani se o to nesnaží. Je osobní, rozhněvaná a místy velmi přímočará. Právě díky tomu ale nepůsobí jako učebnicová úvaha o svobodě projevu.

Působí jako varování od člověka, který už jednou zjistil, že někde existuje komise schopná rozhodovat o jeho práci, aniž by mu o tom vůbec řekla.

Nejděsivější stránkou Poison City nakonec není ta, na které lidé požírají jiné lidi.

Je to stránka, na které slušně oblečení členové komise listují cizím dílem a rozhodují, zda má právo existovat.

Protože monstra z hororů poznáme snadno.

Ta skutečná někdy pouze vy.