Zaklínač: Medvěd a motýl

Scénář: Simon Spurrier
Kresba: Stephen Green
Barvy: José Villarrubia

Geralt má při lovu nestvůr jednu výhodu, kterou většina jeho konkurentů postrádá.

Nespěchá s rozhodnutím, co je vlastně nestvůra.

Když do zapadlého města dorazí zpráva o upírovi a s ní příslib tučné odměny, okolí se okamžitě zaplní lovci, žoldáky a hrdiny, jejichž odvaha roste přímo úměrně nabízené částce. Každý chce být první u mrtvého monstra. Málokoho ale zajímá, zda vůbec hledají správného viníka.

Geralt samozřejmě potřebuje peníze také. Na rozdíl od ostatních však ví, že stříbrný meč je až poslední část zaklínačské práce.

Nejdřív je potřeba přemýšlet.

A právě tím si mě Medvěd a motýl získal.

Zaklínač jako detektiv

Simon Spurrier nepoužívá Geralta jako fantasy kombajn na monstra. Většinu příběhu sledujeme muže, který zkoumá mrtvá těla, porovnává stopy, poslouchá výpovědi a snaží se odhalit, kdo lže, kdo se pouze bojí a kdo sám neví, co vlastně viděl.

To je podoba Zaklínače, která mi sedí nejvíc.

Geralt není neomylný, ale má zkušenost. Zatímco ostatní vidí příležitost vydělat, on si všímá detailů, které do oficiální verze nezapadají. Některá zranění nevypadají tak, jak by měla. Zmutovaní vlci se chovají podivně. A výpověď mladé ženy zavřené ve vězení naznačuje, že setkání s údajným monstrem mohlo proběhnout úplně jinak, než tvrdí lidé ve městě.

K tomu se přidává chlapec, který se bez velkého ptaní prohlásí Geraltovým panošem.

Bílý vlk tak dostává družinu, o kterou nestál, protivníky, kterým nevěří, a zakázku, která s každou další stopou vypadá méně výhodně.

Jinými slovy: běžný pracovní den zaklínače.

Dva medailony, dva způsoby práce

Nejzajímavějším prvkem příběhu je příchod dalšího zaklínače, tentokrát ze Školy medvěda.

Spurrier mohl jeho přítomnost snadno využít jen jako záminku k souboji dvou mutantů. Místo toho proti sobě staví dva různé přístupy k řemeslu.

Geralt pozoruje, pochybuje a snaží se pochopit souvislosti. Jeho konkurent působí jako lovec, který už dávno přestal hledat hranici mezi prací a násilím. Kolem sebe má zmutované vlky, vlastní pravidla a dostatečnou sílu, aby je nemusel nikomu vysvětlovat.

Není to filozofická debata vedená nad vínem. Je to střet dvou profesionálů, kteří nosí podobný medailon, ale zaklínačské poslání si vykládají každý jinak.

Právě tady komiks připomíná, že samotná mutace, výcvik a znalost monster ještě z člověka nedělají Geralta z Rivie. Rozhodují také hranice, které si stanoví, a cena, za kterou je ochoten je překročit.

Medvěd v názvu proto není jen označením zaklínačské školy. Představuje sílu, brutalitu a přímé řešení. Pokud někde číhá problém, stačí jej roztrhat dřív, než začne klást další otázky.

Geralt už ale ví, že ve světě lidí a nestvůr bývají přímočará řešení většinou ta nejdražší.

Motýli nad mrtvým tělem

Druhou polovinu názvu představují černí motýli, kteří se objevují kolem některých záhadných událostí.

Na rozdíl od medvěda nepůsobí jako hrozba. Jsou tiší, křehcí a snadno přehlédnutelní. Současně však naznačují, že pod povrchem případu probíhá něco, co se nedá vysvětlit obyčejným upířím útokem.

Stephen Green s nimi pracuje jako s vizuálním motivem. Na stránkách plných bláta, krve, srsti a pokřivených lidských tváří působí skoro nepatřičně. Jejich jemnost ale není uklidňující. Spíš varuje, že realita, kterou Geralt vidí, může být jen jednou fází mnohem složitější proměny.

Medvěd a motýl představují dva protiklady.

Sílu a křehkost.

Útok a únik.

To, co je vidět na první pohled, a to, co lze spatřit až ve chvíli, kdy se člověk přestane dívat po největším monstru v okolí.

Spurrier tento kontrast využívá dobře. Název není pouze slepením dvou motivů z děje, ale stručným popisem celého příběhu.

Nikdo není tím, za koho se vydává

Příběh stojí na několika postupných odhaleních.

Každá z vedlejších postav něco skrývá, případně je ostatními záměrně vnímána jinak, než jaká ve skutečnosti je. Uvězněná žena není jen bezmocná svědkyně. Chlapec není pouze roztomilý doprovod. A ani údajná nestvůra nemusí hrát roli, kterou jí místní přidělili.

Spurrier jednotlivé zvraty dávkuje slušně. Ne všechny jsou stejně překvapivé a zkušený čtenář zaklínačských příběhů pravděpodobně některé odhadne předem. Důležitější však je, že zpětně dávají smysl a nevznikají pouze proto, aby scenárista na posledních stránkách obrátil příběh vzhůru nohama.

Každé odhalení mění význam toho předchozího.

Z obyčejného lovu upíra se postupně stává příběh o staré křivdě, dlouhodobě udržované lži a lidech, kteří potřebují vytvořit monstrum, aby sami mohli vypadat jako oběti.

To je velmi zaklínačské.

Ne tím, že se v příběhu objevují lektvary, medailony a nestvůry, ale způsobem, jakým se vina rozděluje mezi jednotlivé postavy. Nikdo není úplně čistý, motivace se mísí se sobectvím a spravedlivé řešení nakonec nemusí být stejné jako řešení legální nebo výnosné.

Spurrierův Geralt má správně suchý jazyk

Napsat Geralta není tak jednoduché, jak se může zdát.

Nestačí mu dát bílé vlasy, meč a několik zamračených výrazů. Musí působit unaveně, ironicky a současně stále dostatečně zainteresovaně na to, aby se kvůli cizím lidem znovu pustil do něčeho, co mu pravděpodobně nepřinese ani peníze, ani vděčnost.

Spurrier tento poměr většinou trefuje.

Jeho Geralt nevede dlouhé moralistní proslovy. Častěji si povzdechne, utrousí suchou poznámku a pokračuje v práci. Dobro nekoná proto, že by potřeboval vypadat jako hrdina. Prostě v určité chvíli zjistí, že nemůže udělat nic jiného, aniž by přestal být sám sebou.

Současně nepůsobí jako nepřemožitelná herní postava s nekonečnou zásobou lektvarů. Boje ho bolí, může být překvapen a fyzická převaha protivníka představuje skutečný problém.

Nejlépe však funguje ve chvíli, kdy už dávno pochopil souvislosti, ale nechává ostatní, aby sami odkryli poslední část své lži.

Geralt nemusí vždy pronést závěrečnou řeč.

Někdy stačí jeho výraz, ze kterého je patrné, že si lidskou hloupost zařadil do správné kategorie nestvůr.

Kresba, které sluší les více než obličej

Stephen Green kreslí svět Zaklínače hrubými, ostrými liniemi. Jeho postavy nejsou uhlazené a prostředí nevypadá jako výpravná pohlednice z fantasy světa.

Les je hustý a nepříjemný. Město působí chudě, špinavě a podezřívavě. Zmutovaní vlci mají správně nepřirozenou anatomii a jejich pohyb na stránce vyvolává pocit, že se každou chvíli mohou vymknout i samotným panelům.

Akční scény jsou přehledné a mají dostatečnou fyzickou váhu. Když se srazí dva zaklínači nebo na Geralta zaútočí smečka, nejde o elegantní šermířskou choreografii. Boj připomíná zápas se zvířetem, při kterém záleží na síle, rychlosti i ochotě snést bolest.

Greenův styl mi však neseděl úplně ve všech detailech.

Geraltova tvář se mezi některými panely mění a občas působí spíš jako zamračený tulák než jako Bílý vlk. Mimiky vedlejších postav bývají výrazné, někdy však až příliš karikaturní. V klidných rozhovorech tak kresba nepůsobí tak jistě jako během honiček, útoků nebo výjevů z lesa.

Postupně jsem si na ni ale zvykl.

A ve spojení s barvami Josého Villarrubii získává potřebnou atmosféru. Tlumené hnědé, zelené a šedé odstíny vytvářejí svět, ve kterém i denní světlo působí trochu nemocně. Výraznější barvy pak dostávají krev, magické projevy a černí motýli, takže důležité motivy z obrazu vystupují, aniž by komiks začal připomínat pestrobarevnou superhrdinskou podívanou.

Příběh, kterému by slušelo několik stran navíc

Čtyři sešity a něco přes sto stran dávají příběhu dobré tempo. Komiks se zbytečně nezastavuje a prakticky každá scéna posouvá pátrání nebo mění vztahy mezi postavami.

V závěrečné části se ale začnou jednotlivá odhalení, souboje a vysvětlování skládat poměrně rychle za sebou.

Některé postavy by si zasloužily více prostoru. Především konkurenční zaklínač má zajímavý základ, ale jeho minulost a motivace zůstávají podřízené tempu hlavního příběhu. Stejně tak vztahy mezi místními mohly být propracovanější, aby závěrečné odhalení mělo ještě větší emocionální dopad.

Spurrier má dost nápadů na delší příběh, ale jen omezený počet stran.

Výsledkem není zmatek. Spíš pocit, že poslední třetina běží o něco rychleji, než by potřebovala. Jednotlivé dílky do sebe zapadnou, čtenář však nemá mnoho času nechat jejich význam doznít.

Komiks díky tomu funguje jako svižná zaklínačská povídka.

K plnohodnotnému grafickému románu mu ale chybí o něco hlubší práce s postavami.

Pořádný zaklínačský příběh bez Sapkowského

Největší pochvala, kterou mohu komiksu dát, je jednoduchá:

Působí jako Zaklínač.

Ne jako generická fantasy, do které někdo dodatečně vložil Geralta, lektvary a dva meče. Spurrier chápe základní mechanismus tohoto světa.

Zakázka začíná jednoduchým zadáním.

Objeví se podezřelé monstrum.

Lidé nabídnou zdánlivě jasné vysvětlení.

Geralt začne pátrat.

A postupně zjistí, že největší nebezpečí nepředstavují tesáky, drápy ani magie, ale minulost, nenávist a potřeba někoho obětovat.

Tento model už známe z mnoha povídek, románů, her i komiksů. Přesto může fungovat znovu, když má příběh dobrou atmosféru, zajímavou záhadu a hrdinu, který se nenechá koupit první verzí pravdy.

Medvěd a motýl všechny tři podmínky splňuje.

Nesnaží se přepisovat historii Kontinentu ani vyprávět osudově důležitou kapitolu Geraltova života. Nabízí uzavřenou zakázku, několik výrazných postav a dost prostoru pro meče, monstra i morální špínu.

Někdy přesně takový příběh stačí.

Zaklínač: Medvěd a motýl začíná jako rutinní lov upíra, ale Simon Spurrier rychle ukáže, že ve městě plném lovců není největším problémem nedostatek mečů.

Je jím přebytek lidí, kteří už předem vědí, koho chtějí zabít.

Komiks dobře kombinuje detektivní pátrání, drsnou akci a morální nejistotu, bez které by svět Zaklínače ztratil podstatnou část své identity. Geralt zůstává unaveným profesionálem, který sice tvrdí, že pracuje pro peníze, ale znovu se nechá zatáhnout do případu, v němž bude muset rozhodnout, čí život má větší cenu než vypsaná odměna.

Stephen Green kreslí špinavý a fyzický svět, kterému výborně sluší les, zmutované šelmy a černí motýli. Jeho podoba postav není vždy přesvědčivá a závěr mohl dostat více prostoru, ale žádná z těchto výhrad nedokáže přebít dobře vystavěnou záhadu ani několik povedených zvratů.

Medvěd působí silněji.

Motýl křehčeji.

Geralt však jako obvykle přežije díky tomu, že se nenechá oklamat ani jedním.

A hlavně ví, že než zaklínač vytáhne meč, měl by si být jistý, na které straně skutečně stojí monstrum.