Pronikněte skrz mlhu spolu s Markétou Šafárikovou

Jak jsi oslavila narozeniny?

Já je vlastně ani neslavím. Mám je prvního ledna, to jsou obvykle všichni unavení ze Silvestra a z Vánoc. Samozřejmě mám radost, když si někdo vzpomene a popřeje mi, ale nijak zvlášť na tom nelpím :-).

Začali jsme současností, ale teď se vrátíme do minulosti. Kdo Tě přivedl k umění?

Asi nikdo, ono to ke mně přišlo samo. Už odmalička jsem věděla, že budu jednou malovat. Moji rodiče, oba právníci, žádný speciální vztah k umění neměli a ani mezi předky žádné malíře nemáme. Takže jsem se tak trochu vymkla z rodu. Ale musím říct, že mě naši vždycky velmi podporovali. Jako malou mě tatínek poctivě vodil do „lidušky“ .  Při nástupu na  Akademii i během studia stáli rodiče na mé straně.

Vždycky si přáli, abych mohla dělat to, co mě baví a jsem jim za to moc vděčná.

Přineslo Ti studium něco? Nebo myslíš, že není třeba na podobnou školu chodit?

Samozřejmě je to individuální. Někomu to prostředí pomůže a někoho třeba naopak  zavře. Já jsem ráda, že jsem ji absolvovala, bylo to pro mě inspirativní. Člověk tam má k dispozici spoustu prostoru pro tvoření, může od rána do večera dělat to, co ho baví. Potkáte se se spoustou lidí, kteří vás mohou ovlivnit, ať už jsou to pedagogové nebo spolužáci. Konfrontace je velice důležitá a zažít pořádnou kritiku také. Ráda na to vzpomínám. Dnes se tomu musím trochu smát, ale první dva roky studia jsem tam byla tak šťastná, že jsem si vůbec nedovedla představit, že to někdy skončí. Dokonce jsme si půjčovali od našeho pana profesora klíče, abychom mohli chodit do ateliéru i o víkendech. Ale dobře to dopadlo, poslední dva roky jsem se pomalu začínala těšit, až odejdu a že mi do toho nebude už nikdo mluvit. Šest let bylo opravdu akorát.

Jakou část své tvorby máš nejraději?

No, to se nedá tak jednoduše říct. U mě je to po obdobích. To, čemu se zrovna věnuji, dělám vždycky naplno, ať už to jsou reliéfy, kostýmy nebo malované fotografie. Ostatní části tvorby dočasně ustoupí do pozadí. Vím o nich a může znovu přijít jejich čas. Cítím to tak, že se potřebuji koncentrovat jedním směrem. Nechci se v jednu chvíli rozdělovat do více cest, bere mi to pak energii.

Děláš hlavně svoje věci nebo to, co Ti někdo zadá?

Celkem přirozeně se to střídá a jsem za to ráda. Momentálně hodně maluji.  U malovaných fotografií vycházím ze sebe a dělám je za sebe. Tam bych nepřipustila, aby mi do toho někdo mluvil, potřebuji v tom být úplně svobodná. Naproti tomu kostýmní tvorba je na objednávku a je to pro mě takový dokonalý protipól samoty v ateliéru. Člověk nepracuje sám, je součástí kolektivu, musí se stát jedním kolečkem v celku, napojit se na společné téma a na ty ostatní lidi, kteří jsou součástí celého procesu. Je to jiný svět, jiný druh zodpovědnosti a taky veliká škola. Úspěch i neúspěch jsou kolektivní, ale za obrazem stojí člověk vždycky úplně sám.

Jak ses dostala ke kostýmní tvorbě?

Nikdy jsem neměla ambici být kostýmní výtvarnicí ani mě to předtím nijak zvlášť nezajímalo. Stalo se to nějak samo, nic speciálního jsem pro to udělat nemusela. Před pár lety jsem byla chvíli zaměstnaná v Divadle v Dlouhé jako rekvizitářka.  Když jsem odcházela, nabídla mi kamarádka herečka Klárka Sedláčková, že mě seznámí s jedním režisérem, který zrovna sháněl výtvarníky pro svůj fantasy projekt Poslední z Aporveru. Tak jsem se poznala s Tomášem Krejčím. Nejdřív jsme v týmu se dvěma dalšími výtvarníky hledali, jak by měla vypadat planeta Aporver na které se odehrává příběh filmu. Jednou jsem přinesla dvě kresbičky kostýmů, které se mi dost povedly a od toho okamžiku jsem se stala kostýmní výtvarnicí. Je to už asi pět let, co s Tomášem spolupracuji. Všechno jsem se musela naučit za pochodu – navrhovat kostýmy, být při jejich realizaci a výrobě, a vůbec poznat, jak to funguje v televizi a při natáčení. Začátek byl dost těžký, nebylo to jen tak.

Jak probíhá zrod a tvorba kostýmů? Co všechno máš na starosti?

Obyčejně si přečtu scénář a udělám návrhy, následuje schůzka, na níž se všechno probírá s režisérem, architektem a dalšími. A pak to z toho nějak vyplyne. Kostýmy kreslím, vybírám na ně látky, zadávám práci a dohlížím na ni, navrhuji rozpočet. Samozřejmě záleží i na tématu. Například u fantasy projektu bylo třeba vymyslet a sehnat látky, které běžně nenosíme, aby diváci uvěřili, že se dostali do jiného světa.  To hledání, všemožné zkoušení a pokusy s materiály zabraly asi rok. Vlastně úplně všechno pro tenhle film se nechalo specielně vyrábět, včetně bot, opasků i  rekvizit…bylo to opravdu hodně ruční práce

Jak je to s doplňky ke kostýmům? Ty také děláš ty?

Doplňky dělám ve spolupráci, hlavně proto, že u filmu je vždy moc práce a málo času. Pro film Poslední z Aporveru jsem oslovila svoji bývalou spolužačku Alenu Štukavcovou, která dělá šperky. Řekla jsem jí, jaká je moje představa, dodala jsem nějaké materiály a dala jí důvěru. Byla jsem nadmíru spokojená, mou představu dokonce překonala. Pracovalo se hlavně s přírodními materiály, koupila jsem různé exotické sušené a pro nás neznáme plodiny, které Alena různě  kombinovala a spojovala dohromady se vším možným.

Když se věnuješ kostýmní tvorbě, nemůžu si odpustit otázku, zda jsi nepřemýšlela o tom, že bys navrhla nějakou módní kolekci oblečení. A jaký je vůbec Tvůj vztah k oblékání?

Ne, to mě neláká, necítím, že by to byla moje parketa. Nenavrhuji šaty pomalu ani sobě. Nechala jsem si udělat jen jedny jednoduché do divadla. Mě baví ty pohádky a fantasy filmy, protože se práce na nich blíží sochařině, je výtvarnější a volnější.  Klasická oděvní tvorba mě moc nezajímá, ale třeba zase přijde od života nějaká další výzva a někdo si něco objedná a já pro sebe objevím zase nové světy. Osobně se oblékám spíš nenápadně, mám ráda praktické věci, zvlášť do ateliéru. Ale samozřejmě se najdou i chvíle, kdy chci, aby mi to slušelo.

A jak probíhá Tvoje práce v ateliéru, jsi tam sama? Nepřijdeš si občas osamělá?

Jsem tam s kamarádkou, která je kostýmní výtvarnice a pracuje hodně pro divadlo, tak se tam potkáváme nebo střídáme. Je pravda, že ten náš svět je trochu jiný, jsou to hodiny a hodiny v samotě, sám se sebou – ono to jinak vlastně ani nejde. Mám období kdy se mi ta samota moc líbí a užívám si jí, ale jsou i chvíle, kdy potřebuji vyrazit mezi lidi. Pár let jsem to kompenzovala tím, že jsem hrála s jednou partou divadlo. Evidentně potřebuji pro svůj život oba póly.

Můžeš nám popsat, v čem spočívá technika malovaných fotografií, jak ses k ní dostala a jak při ní postupuješ?

Téhle technice se věnuji asi 10 let. Vždy jsem hodně fotila.  Bylo mi líto vyhodit ty nepodařené fotky, tak jsem je jednoho dne vzala a začala do nich malovat a dělám to dodnes. Vybírám si je intuitivně bez nějakého klíče. Když začínám, nevím, co z toho bude a kolik zbude z původního obrazu (většinou moc ne). Mým aktuálním tématem jsou výlohy – výlohy obchodů s figurínami, tedy polomrtvými lidmi, ale zajímají mě i ti živí. Ještě mě fascinují krejčovské panny, nemají hlavu, nohy, ale jsou oblečené, proměňují se, ožívají. Tak čím vlastně jsou? A vůbec celé prostředí krejčovských dílen mi připadá magické, takový tajemný svět, tady někde se mi asi spojuje svět kostýmů a volného umění.

Když začínáš pracovat, máš jasnou představu o výsledku? A jaký máš pocit po dokončení díla?

Jasnou představu v žádném případě nemám. Obraz je někde v mlze a malování je pro mě cestou, odkrýváním toho, co se za mlhou skrývá.  Mě by to asi ani nebavilo, kdybych předem věděla, jaký bude výsledek. Nejvíc mě fascinuje právě to objevování, i když to někdy hodně bolí. Pak je důležité vycítit okamžik, kdy je hotovo, načež přijde veliká úleva (někdy).

Máš nějaký pracovní sen? Něco co bys chtěla dokázat?

Abych řekla pravdu, tak mě momentálně hodně zajímá nový filmový projekt Tomáše Krejčího. Bude to Válka s mloky a doufám, že budu mít příležitost se na něm podílet. Také bych si moc ráda udělala v dohledné době nějakou výstavu v Praze.

Čemu věnuješ svůj čas, když zrovna nemaluješ? A čím si uděláš radost?

Poměrně často chodím do divadla, trochu hraji na kytaru, věnuji se španělštině a teď bych si chtěla zlepšit i angličtinu. Také se moc ráda potkávám se svými přáteli nebo vyrážím na procházky Prahou, po vilových čtvrtích ve Strašnicích nebo Vršovicích, na Hrad, do centra nebo na nábřeží. Jen tak si chodím a pozoruji okolní svět.  A největší radost? Jak kdy, někdy mi stačí, když si uvařím polévku, zeleninovou.

Navštěvuješ často galerie, aby ses podívala na tvorbu ostatních umělců?

Teď moc ne. Občas chodím jako šílená, ale pak mě to zase přejde a chvíli nikam nejdu.

Baví Tě cestování? Máš nějakou vysněnou zemi?

Baví. Loni jsem byla na jazykovém kurzu ve Španělsku a asi čtrnáct dní v Kalifornii. Chtěla bych se podívat do Ekvádoru, protože jsem tam jako dítě s rodiči čtyři roky žila. Měli jsme s bratrem indiánskou chůvu a mluvila jsem tehdy španělsky lépe než česky. Po návratu do Čech pak mého bratra kvůli španělštině nechtěli vzít do školy, takže maminka doma zakázala španělsky mluvit. Já jsem ji ještě  studovala na gymnáziu a pak jsem  ji asi 15 let vůbec nepoužívala. Zhruba před rokem se ve mně něco probudilo a začala jsem se znovu intenzivně učit Španělsky. Jako malá jsem vnímala Ekvádor jako svůj domov. A co jsem se vrátila ke španělštině, pociťuji, že se mi začalo víc dařit, jakoby zafungovala nějaká síla.

Letos v srpnu se uskuteční v Gijonu ve Španělsku Tvoje autorská výstava. Jak se Ti to podařilo? Co budeš vystavovat?

Prostřednictvím mého lektora španělštiny Gerarda Vegy, který znal mé práce a oslovil v Gijonu galerie. Jedna z nich zareagovala pozitivně a nabídla spolupráci. V létě jsem tam vzala na ukázku nějaké práce a bylo to. :-) Týkat se to bude mé současné tvorby, tedy malovaných fotografií. Teď přemýšlím o tom, jak budou probíhat veškeré přípravy.

Máš nějaké další plány? Lákalo by Tě třeba zkusit štěstí v zahraničí?

Malovat, malovat a malovat. Jinak moc neplánuji. Nerada se na něco upínám, ono to pak bolí, když to nevyjde. Práci v zahraničí bych se rozhodně nebránila. Existují různé možnosti stipendijních pobytů. Jednou za čas pošlu žádost, kdyby něco vyšlo, ráda pojedu, pokud ne, plakat nebudu. Poznávání je vždycky fajn. Lákala by mě třeba  Kalifornie, uchvátilo mě San Francisco.

Směřuješ své výtvarné počiny i jiným směrem, co třeba Tvůj byt?

Teď jsem spokojená s tím, jak to je. Momentálně si sem stěhuji ateliér, tak jsem musela trochu zacvičit s nábytkem. Jednou za čas je dobré něco změnit. Mám ráda volný prostor, takže mám tendenci mít co nejmíň věcí, těch starých se průběžně zbavuji. Moje heslo zní: „Čím míň skříní, tím míň věcí.“

Měla bys na srdci něco, co bys chtěla vzkázat našim čtenářům?

Přála bych všem, aby mohli dělat to, co chtějí a co je baví, protože to je hodně důležité. Je to vlastně jedna z nejdůležitějších věcí v životě a bohužel ne všem se to daří. Myslím, že bychom pak byli všichni spokojenější.

S Markétou jsem se seznámila díky, již zmíněnému, lektorovi španělštiny, u kterého studuji i já sama. Po zhlédnutí její tvorby, jež mi učarovala (ukázky jste si mohli prohlédnout při čtení článku) jsem se před časem rozhodla pořídit s ní rozhovor. A vyplatilo se. Bylo to příjemné přátelské posezení, ze kterého jsem odcházela s úsměvem na rtech a obohacena o množství nových a zajímavých informací.

Pokud byste se chtěli o této výtvarnici dozvědět více, pak navštivte její internetové stránky – www.safarikova.cz

Katka Bartošová

Studentka cestovního ruchu na VŠE v Praze. Vyznačuje se velkou upovídaností a úsměvem. Miluje sport - tančí, plave, hraje fotbal, basket, jezdí na in-linech. Zajímá se o kulturu. Ráda poznává nové lidi a místa.