Když sexappeal Johnnyho Deppa porazí růžovoučký superkocour aneb letošní překvapení Janáčkovy filharmonie Ostrava

Řekněte, jak často se vám stane, abyste si na koncertě vytleskali brilantní přídavek? A co teprve když jde o hudební klasiku? Movie Night se zkrátka Janáčkově filharmonii Ostrava zase jednou mistrovsky povedla.

Včera jsem do pěti seděla v kanclu a dnešek se světu zdá jako nikterak výjimečné úterý 26. května. Navíc prší a já v tom drobném nebeském poflustování poněkud ztraceně bloumám ostravskými uličkami. S přicházejícím večerem se však moje nálada zlepšuje. Poté, co ve dvou společně vykročíme z Dobré čajovny vstříc koncertu ve vedlejším kulturáku, už moje srdce nadšeně tepe v rychlém tanečním rytmu dopadajících kapek. Míříme totiž na koncert, na který jsem se těšila celý rok. Na Movie Night v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava.

Po tradiční chvilce pátrání po lístcích vcházíme do koncertního sálu, kde to hučí jako v úle. Návštěvníci se soukají uličkami tam a zpět ve snaze objevit to nejlepší (totiž to své) místečko, tlumeným hlasem spolu hovoří ve skupinkách a na pódiu zatím hudebníci ladí své instrumenty a zkoušejí si party. Ozve se gong, světla se ztlumí, pozornost všech se upne k nasvícenému pódiu, nad nímž na obrazovce září nápis Movie Night. Orchestr v elegantní černi splývá v ucelený prvek, který narušují jen rozličné výrazy na tvářích hudebníků – nadšení, očekávání, soustředěnost i profesionální žoviálnost.

Za potlesku svižně stoupá po bočním schodišti na pódium dirigent a současně moderátor dnešního večera, Petr Šumník. Přivítá publikum a společně započneme cestu světem filmové hudby ve 30. letech, kdy zvuk pro českou kinematografii dodávala celá – cituji – „plejáda kumštýřů“ jako byli Jiří Srnka, S. E. Nováček (autor mj. mé oblíbené Slunečnice, která zazněla ve filmu Hotel Modrá hvězda) nebo Jára Beneš – dvorní skladatel krále komiků, V. Buriana. Popravdě, mám co dělat, abych se v tanečních rytmech omezila na nenápadné vrtění ramínky či pohupování nožkou a jak si stačím všimnout, nejsem v publiku jediná.

V meziválečných dobách odpočinku a radosti ze života jsme ještě zůstali. Skokem za „velkou louži“ jsme nahlédli pod pokličku studia Walta Disneyho. Vzniká totiž první animovaný film – muzikálová pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků, z níž jsme si poslechli symbolicky sedmero ukázek z díla mistra Harlineho. Pro ty, kteří ještě neměli tu čest koncert navštívit, podotýkám, že během skladeb se na obrazovce střídají záběry z filmů. A právě tady jsem si poprvé všimla, že krásná Sněhurka vůbec nevypadala jako princeznička od Mattela, ale byla to holka tak říkajíc krev a mlíko, což mi u americké produkce zcela vzalo dech. Byť jsem si ukázky ze Sněhurky poslechla už minule, musím říci, že se mi podání skladeb zdá stále propracovanější a neschází ani napodobení zachrupkání trpaslíků nebo Kejchalova závěrečného „hepčííí“.

Čas letí a už tu máme zlatá šedesátá, která jsou obdobím rozkvětu kinematografie, zvláště pak muzikálů. Proto sáhneme po příkladu dvou protikladně pojatých českých perel Starců na chmelu (kde vystupovali především amatérští, začínající herci vybraní v konkurzech – cituji – „po celé republice, od Prahy až po Košice“) a Kdyby tisíc klarinetů (kde naopak nechyběla snad žádná z hvězd českého hudebního nebe). Každopádně písničky z obou muzikálů se staly evergreeny, ať už mluvíme o díle J. Bažanta, J. Maláska a V. Hály nebo Jiřího Šlitra.

Po přestávce jsme se vnořili do uchvacujících tónů velkých filmových celovečeráků jako je Shoreho Pán prstenů, Williamsův Harry Potter a kámen mudrců, Tenkrát na západě s hudbou mistra westernu Morriconeho nebo již nepostradatelný závěr tohoto koncertu Piráti z Karibiku od Klause Badelta. (pozn. aut.: JFO pořádá Movie night již několik let, osobně jsem na něm byla potřetí).

Byť tentokráte nebylo narváno, publikum několikrát nadšeně aplaudovalo. Hudebníci se ukláněli, dirigent odcházel a vracel se na pódium. Diváci nepolevovali, uznale plácali a plácali do dlaní, až Petr Šumník vytáhl eso z rukávu. Umně dirigoval samotné publikum, které luskáním podpořilo kulisu pro příchod přídavku v podobě melodie animovaného Růžového pantera. Nejspíš nemusím dodávat, že rozverné tu‑du‑t‑důůů z mysli H. Manciniho jsem si broukala celou cestu domů.

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.