Hermovo hledání země nezemě

Po loňském uvedení francouzského autora na českou literární scénu jeho nejvýznamnějším dílem, za které po zásluze obdržel cenu Prix Médicis, se dalo očekávat, že nakladatel následně vydá další text, třeba i minoritnějšího charakteru. Kritická i čtenářská udice již zabrala a překlad útlé knihy nestojí zdaleka tolik námahy. Půlnoční hora ovšem přes své skromné ambice poměrně dobře klame tělem, respektive vyprávěcí kostrou.

Mnohosvěty

Po většinu knihy se zdá, že příběh má vševědoucího vypravěče, tato pozice se však v závěru ukáže jako klamná, jelikož ten je odhalen coby syn Bastienovy spolucestovatelky. Jeho vypravěčská úloha se nakonec transformuje do pozice pátrače. Na první pohled jednoduše napsaný a dobře čitelný příběh školníka a praktikujícího buddhisty, jenž se starší ženou vyrazí na svoji poslední duchovní pouť do vytoužené Llhasy, nezabírá víc než sto třicet stran textu. Za jakýmsi duchovně iniciačním románem-cestou à la Paolo Coelho se ovšem skrývá zajímavější struktura. Rekonstrukce paměti v podobě textové hříčky pojímající historii jako materiál pro vytváření osobní životopisné fikce.
Při čtení mohou vytanout na mysl Způsoby světatvorby Nelsona Goodmana, v nichž rozvádí pojetí reality jako konstrukci z množství alternativních světů. Neexistuje jediný úhel pohledu, záleží na pozorovatelem zvoleném kontextu. Od dob moderny není svět interpretován skrze jedinou objektivní pravdu, nýbrž jako vrstevnatý celek obsahující mnoho faset. Dekonstrukce reality je pak široce tematizována v moderním umění. S trochou nadsázky lze říci, že každá myslící bytost ve svém vědomí vytváří vlastní konstrukci světa víceméně odlišnou od obecně přijímaného aktuálního „stavu vědění“. Půlnoční hora ze své okrajové pozice drobného úlomku v současném oceánu literárních střepů směřuje právě k takovému pojetí skutečnosti.

Dobrovolní outsideři

Bastien, postarší školník jezuitského lycea, se svou izolovaností na nízkém společenském stupni a naopak naprostém ponoru do intelektuálních témat v lecčems podobá postavě domovnice Renée v próze S elegancí ježka (Host, Brno, 2008), známé knize jiné francouzské autorky Muriel Barberyové. Snad by se mohlo zdát, že současní francouzští spisovatelé si libují v hrdinech odmítajících hodnoty spotřební západní společnosti a skrývajících se v duchovních požitcích, v nichž si staví své osobní vnitřní ráje. Renée i Bastien v tradici různě rebelujících intelektuálních hrdinů od dob Dostojevského až po J. D Salingera navíc mají společné to, že jsou oba velmi inteligentní samoukové, které jejich okolí považuje za podivíny, ne-li za hlupáky, a kteří svoji nevšední erudici neužívají coby nástroj společenského vzestupu. Jejich duchovní život je pro ně sám o sobě cestou i cílem.

Bastien je ovšem na rozdíl od všeobecně zvídavé a intelektuálně eklektické Renée úzce specializovaný. Nezajímá jej vědění pro vědění, nýbrž pouze naplnění duchovní cesty skrze buddhistické učení. Navzdory jasné motivaci sebezdokonalování ve smyslu potlačení ega, smazání jakékoli nenávisti a naprostého souladu s elementárními silami bytí zůstává jeho osobnost tajemně nepochopitelná a skrytá za životopisnou mystifikací. Fascinuje a přitahuje nejprve vypravěčovu matku Rózu, jejíž svědectví v dopisech synovi doplňuje dějovou mozaiku. Pak zaujme jejich náhodného spolucestovatele ve Llhase, učitele francouzštiny, který se původně pokoušel udělat dojem spíš na Rózu. A konečně i samotného vypravěče, který Bastiena zná jen skrze interpretaci ostatních.
Společná iniciační cesta do Tibetu, která je pro Bastiena zároveň cestou ke smrti, při níž je mu průvodcem Bardo thödol – Kniha mrtvých, se stává příběhem o hledání historické pravdy. Zároveň je jakousi románovou esejí nad nutností a odůvodněností úsilí poznat skutečnou podstatu událostí. Postava Bastiena je od počátku stigmatizována nějakým tajemným hříchem, který by měl podle zvyklostí vyprávění vyjít na světlo v podobě katarze. Na základě očekávání zpovědi se tedy pozornost příběhu postupně přelévá do minulosti, překvapivě kamsi mezi obskurní dějiny milovníků konspiračních teorií spojující východní mysticismus a nacistické Německo. Spolu s pozvolnou proměnou pevného bodu vyprávění od symbolického příběhu iniciační cesty směrem k informační archeologii se i hra se čtenářovými očekáváními mění ve hru s nenaplněným očekáváním samotného vypravěče. Pseudo-coelhovský fikční svět se tak rázem zaplňuje postavami a událostmi Jitra kouzelníků Jacquese Bergiera a Louise Pawelse a příběh se jako řeka vlévá do delty historických reflexí a poznámek na okraji.

Pravda je jinde

Poslední část, která se z celého textu vymyká svou metarovinou i stručným faktografickým stylem, je pro interpretaci zásadní. Jde o vypravěčovu rešerši na téma „tajných dějin světa“, skrze které se snaží dobrat pravdy o Bastienově životě. Snaha o odhalení skutečnosti ohledně Bastienovy aféry v dějinném kotli druhé světové války je neustále rozbíjena rozporuplností vyvstávajících informací. Postupně vyvstává z roviny osobního příběhu do metaforických rozměrů o nemožnosti nalézt historickou pravdu, nebo dokonce zpochybnění toho, zda je vůbec možné či nutné správnou verzi minulosti hledat. Smysluplnost Bastienova gesta (neboť je pravděpodobné, že si Bastien svoji životopisnou událost z nějakého důvodu celou vymyslel) leží v odhalení, že historie je narativním konstruktem zásadně se nelišícím od románové fikce. Mysl „moderního“ člověka neustále kroužící mořem informací hledá rybářské háčky, na jejichž koncích se zdánlivě skrývá vysvětlení. To se sice vždy nakonec vynoří, jenže právě v té podobě, v jaké je hledač sám očekává.

Text nabízí i jinou alternativu ve vnímání dějinného chaosu, a sice brát jej jako rozporuplnou a paradoxní materii, jež se jednoduché vyprávěcí kauzalitě vzpírá. V tom se románová hříčka Jeana-Marie Blas de Roblès podobá jinému slavnému „esoterickému“ románu – Foucaultovu kyvadlu Umberta Eca. Ecův hrdina Casaubon se snaží bizarní události racionálně uchopit a místo toho se zaplétá do smyčky mystifikací, v jejímž středu se pojmy pravdy a lži slévají v jedno. Podobně by mohl skončit i vypravěč Půlnoční hory, kdyby neodložil pero a pokračoval v honbě za stínem Bastienova odkazu. Na rozdíl od Casaubona je však cynikem, kterému stačí do propasti pouze nahlížet a pozorovat speleologické výpravy jiných.

Ultima Thule

Podobně jako Eco si Blas de Roblès ke svému „hledání“ zvolil poněkud obskurní kulisy plné mesmerismu, parapsychologie a spikleneckých teorií. Tajné dějiny tvoří jakési podhoubí těch „oficiálních“ a jako takové je přinejmenším zábavné je studovat, přestože čtenář by měl zůstávat o to víc obezřetný. V Půlnoční hoře se na jednom místě setkává společnost Vrilu, bájná Šambhala ukrytá v nitru Běluchy, zednářská lóže přísné observace, tibetské kláštery, sionismus, podzemní Agharta, hyperborejská Thule, či ohňové a ledové vesmírné hry Hanse Hörbigera.

Bez ohledu na popularitu esoterických témat a z ní vyplývajícímu brakovému hávu je Blas de Roblès nepoužívá jako regulátor dobrodružné atmosféry a už vůbec ne jako nástroj propagandy. Nijak ostentativně je ani nevnucuje coby kontroverzní hypotézy k provokativní diskuzi mající otřásat základy moderního myšlení. Jejich účel je o něco subtilnější – fungují jako katalyzátor lidské zvědavosti a její potřeby přijít záhadě na kloub. Jistý pocit neukončenosti či neúplnosti po přečtení knihy je tedy zcela namístě. Blas de Roblès svým útlým románem zdůrazňuje fakt, že tajemství je vytvářeno především ve čtenářově hlavě.

Název: Půlnoční hora
Autor: Jean-Marie Blas de Roblès
Počet stran: 134
Cena: 229 Kč
Vydal: Host, 2011

Marek Jančík