Duševní onemocnění může potkat úplně každého

Rozhovor s básnířkou a peer konzultantkou Terezou Klenorovou, které letos u Petra Štengla vyšla básnická sbírka Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3.

Již několik let píšete dopisy Milanu Kunderovi. Už Vám odpověděl?

Milanovi Kunderovi jsem psala, když jsem bydlela ve Francii, dokonce jsem ho pozvala do domu, kde jsem bydlela a kde se nacházela umělecká galerie. Pozvání bohužel nepřijal. Poslední dobou to vypadá, že pan Kundera spíše návštěvy přijímá, a to ty vysoce politicky postavené… To mě zklamalo.

Nějakou dobu jste žila ve Francii. Mělo tamní prostředí vliv na Vaši básnickou tvorbu?

To rozhodně mělo a dost se to měnilo. Nejdřív jsem psala básně teskné, protože se mi stýskalo po domově. Pak mě ovlivnila sbírka básní „Sans fronti?res fixes » od Jeana-Pierra Siméona. Půjčila mi ji moje kamarádka herečka Coline, která mě zásobovala francouzskou literaturou, dokonce tuhle sbírku se svou kamarádkou divadelně ztvárnila. Pak jsem také poznala současného pařížského autora Antoina Moutona, který napsal knihu „Les chevals morts », kterou zase ztvárnil kamarád herec Christophe Carassou v Théâtre du Nord v Lille. Postupně jsem poznala další umělce – choreografy, galeristy, básníky, spisovatele. Všichni mě v mé tvorbě posunuli, měla jsem možnost dokonce dvakrát své texty v Lille číst, jednou v Galérie Collégiale, podruhé v tanečním prostoru 188. To za mnou ještě jezdil můj kamarád Josef Josef z Čech, který mě doprovázel elektronickou muzikou…

Čtete současnou českou poezii? Kdo Vám je stylově nejbližší?

Na tuhle otázku nikdy nedokážu adekvátně odpovědět. Snažím se udržet si vlastní styl, což ale neznamená, že současnou českou poezii nečtu. Jen se vždy obávám, že na někoho zapomenu. Ale, abych se nevykrucovala – tak třeba Petra Strá či Jan Škrob, ke kterému chodím psát na literární dílnu do Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, každý týden, ve čtvrtek. Mám ráda Marii Šťastnou, Ondřeje Buddeuse. Obecně mám ráda údernou, neveršovanou poezii, strohé, konkrétní texty.

Ve své aktuální sbírce Píšu básně o diagnóze F.60.3 se zabýváte doposud poměrně tabuizovaným tématem duševních chorob. Daří se Vám na to téma otvírat debatu?

Nevím, zda se mi debatu na toto téma daří otevírat díky literatuře nebo spíše díky práci, kterou dělám (pracuji jako peer konzultantka ve spolku Dobré místo v Psychiatrické nemocnici v Praze v Bohnicích). Myslím si, že se v české společnosti začíná o tomto tématu mnohem více hovořit. V televizi momentálně běží spoty o destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Před týdnem proběhla na sociálních sítích ČT24 reportáž o spolku Dobré místo, ve které jsem vystupovala se svým kolegou Pavlem Oulíkem. Občas se účastním veřejných debat, naposledy v prostoru Přestupní stanice v Praze na Žižkově, ve středu mě čeká debata o duševním onemocnění a umění v Národní technické knihovně, na začátku roku 2019 budu debatovat v Městské knihovně během festivalu Na hlavu, na Rádiu Wave běží pořad Diagnóza. Děje se toho hodně a je to tak v pořádku. Duševní onemocnění totiž může potkat opravdu úplně každého, prevence je strašně důležitá a je také strašně důležité o tom umět mluvit.

Vaše verše jsou hodně syrové a autentické, místy z nich dýchá zmar. Jak hodnotíte úroveň psychiatrické péče v ČR?

Myslím, že jak které mé verše… Kdo se prokousal poslední sbírkou „Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3“, tak zjistí, že konec je poměrně pozitivní – mám kolem sebe podporující okolí a nosím v sobě stále naději, že z duševního onemocnění se dá zotavit, žít smysluplný, plnohodnotný život, navzdory symptomům nemoci. Psaní pro mě samozřejmě bylo vždy dost důležité – pomáhalo mi v nejhorších chvílích během hospitalizace v Psychiatrické klinice, je to pro mě jakýsi prostor, kam ukládám své vzpomínky, názory, pozorování. Jedna moje známá nedávno na Facebooku psala, že tvorba vždy zůstává, i když se vše kolem nás i v nás mění. To se mi moc líbilo, ten postřeh, že tvorba zůstává, je to něco co drží stále pevně pospolu.

Psychiatrická péče v ČR jde myslím tím správným směrem – Reforma psychiatrické péče je v plném proudu, hovoříme o důležitosti snižování lůžek ve velkých nemocnicích a přesun péče do komunity pacienta/klienta, aby nedošlo k přetrhání jeho přirozených vazeb. V terénu už fungují multidisciplinární týmy (psychiatr, psycholog, terénní zdravotní sestra, peer konzultant) díky Centrům duševního zdraví. S tímhle trendem se ztotožňuji, ale zároveň jsem trochu kritická – kam v budoucnu půjdou všichni chroničtí pacienti pobývající ve velkých psychiatrických zařízeních? Ti, kteří už během let ztratili rodinu, přátele, práci i bydlení? Kdo se o ně postará? Doufám, že Reforma i s tímto fenomenem počítá a prováže se zdravotní i sociální stránka věci.

Kam se se sbírkou v nejbližší době chystáte? Bude možné Vás potkat i na nějakém autorském čtení na severu Moravy?

Jak už jsem zmiňovala – v nejbližší době mě čekají spíše debaty a veřejná vystoupení, autorských čtení jsem se trochu přejedla. V roce 2019 bych eventuelně ráda s knížkou projela jednotlivé regiony, ale zatím jsem na plánování neměla příliš času. Měla bych nejdříve navázat spolupráci s místními knihovnami a to bude domlouvání na dlouhé lokte. Zároveň si ale uvědomuji, že by to propagaci mé sbírky dost pomohlo. V létě mě snad čeká pár autorských čtení na festivalech a kdo ví, třeba se přijedu podívat i na sever Moravy… :)

Ukázka: Chlebíček

Ve druhém patře Nové scény Národního divadla
pojídám s babičkou nahý dort
s krémem a borůvkou (vážně se tak jmenuje!)
sleduju její třepetající se ruce svírající humrový
chlebíček
má špinavou pusu, kterou si pravidelně utírá
mastným ubrouskem

překotně vyprávíme příběhy ze života
„kdybych se moc ptala, tak řekni,“ povídá
„ty chlebíčky vypadají dobře,“ zamlouvám ožehavé téma

„a dojíždíš do Bohnic?“
křičí po kavárně a já se červenám

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)