Tchýně

„Některé věci, které člověk řekl, už nejdou vzít zpátky.“ – citace z knihy, str. 255 –

Švédská autorka a novinářka Moa Herngren přichází v pořadí s druhým veleúspěšným románem o nelehkých mezilidských vztazích s názvem „Tchýně“, jež u nás vydalo nakladatelství Metafora.

Román nabízí psychologickou sondu do duší zraněných osob, zraněných běžným životem. Jsou bolesti, které si v sobě nosíme už od dětství, aniž bychom si to uvědomovali.

Åsa je matka samoživitelka, která vychovává své jediné dítě Andrease jak nejlépe umí a v dovršení jeho dospělosti má problém se od něj odpoutat. Praskliny na jejich vzájemném vztahu způsobí až Andreasova nová přítelkyně, která jej ponouká, že matčino počínání není normální. Mě osobně však během čtení nijak zásadně nezdravý jejich vzájemný vztah nepřišel.

Chápu syna Andrease, který se se svou novou přítelkyní snaží žít po svém, kdy oba netouží po radách svých rodičů, jenže když s nimi žijí v jedné domácnosti je slušností, že snacha čas od času se svou tchýni poklábosí, nebo jí pomůže s úklidem či nakoupí a uvaří oběd a večeři, navíc když požaduje speciální veganskou stravu. Místo toho se Josefin uzavírá do sebe, je tichá, ostražitá a navýsost nevděčná. Andreas svou milou brání, a to vede k neshodám a následným rodinným dramatům. Co víc, vlivem Josefin se z jinak veselého a společensky laděného Andrease stává stejně uzavřený bručoun. Přestával být sám sebou.

„Jak dlouho se může člověk tvářit vesele a být milý k někomu, kdo ho stále odstrkuje?“ – citace z knihy, str. 33 –

Všechno to měl změnit příchod nového života ve formě vnoučka Sama. S ním bude opět všechno v pořádku. Rodina se stmelí a navzájem si budou pomáhat. Jenže chyba lávky. Åsa dostává za svou snahu být pozornou babičkou pěkně přes prsty. Nejvíce zášti přichází ze strany Andrease, jak jinak, Josefin ho svými názory naočkovala a se svou tchýní přeci pořád nemluví. Celá situace až nesmyslně vede k úplnému odstřihnutí Åsy od společného života. Celé toto rozhodnutí (nedávající mi žádný smysl) mi pilo krev a popravdě, skákat kolem „mladých“ a nedočkat se ani malinkatého vděku či milého slova, tak bych to byla já, kdo by jako první vystrčil růžky. Jenže Åsa zájem měla, neustále se omlouvala, pomalu i za to, že vůbec dýchá, jen jí bohužel nebylo dopřáno se k vnukovi ani přiblížit a vidět ho růst. Kvůli takovým banálnostem!

Jenže jak už to tak v životě bývá, když jeden vypráví příběh svou perspektivou, druhý tu samou situaci vidí v úplně jiném světle. Postupně dostáváme skvělý psychologický rozbor složitých rodinných pout, jež nám poodhalí, že není všechno černé nebo bílé, že mezi tím vším existuje mnoho odstínů šedi. Zrovna v této rodině by bylo všechno řešitelné, kdyby byla vůle z obou stran.

„To nejhorší, co může člověk udělat, je nekomunikovat. Pokud spolu přestanete mluvit, problém se nevyřeší. I když se často zda jednodušší zahrabat se do vlastních zákopů než společně kousnout do kyselého jablka.“ – citace z knihy, str. 44 –

Velmi oceňuji to, že se autorka otevřeně zmiňuje o poporodní depresi, dříve tolik tabuizovaném tématu, jež se ukazuje jako dosti závažným problémem mnoha rodiček. Není se za co stydět, je však nutné s tímto stavem ihned pracovat!

Každopádně mě příběh vtáhl natolik, že jsem měla za dva večery přečteno! „Tchýně“ je velice čtivý psychologický román vedoucí k hlubokému zamyšlení o rodinných vztazích. Je to příběh ze života, žádná slátanina, co má pouze zjitřit čtenářovy emoce nesmyslnými scénami, ale naopak nabízí příběh z každodenního bytí, ve kterém mají někteří lidé problém v základní komunikaci.

Za recenzní výtisk děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková