Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Jak se Infante setkal s Přelétavou nymfou

Osudové nymfické setkání se odehrává v hlavním kubánském městě, kde sám autor několik let žil. Prostřednictvím knihy se nám tak dostává obraz ulic a čtvrtí Havany padesátých let, pár měsíců před vítězstvím Castrovy revoluce. Ten však může být pro čtenáře neznajícího Kubu trochu složitý a tím pádem zmatený, nemusí příliš bavit.

Hlavní postavou knihy je zaběhlý filmový kritik v časopise Carteles. S téměř šestnáctiletou Stellou se potkává na ulici Rampa, kde se dávají do řeči, až přejdou ke společným schůzkám, pak on k útěku od manželky a ona k útěku od matky. Pobývají spolu po ubytovnách a čtenář může pozorovat dokonale vykreslený kontrast jaksi zkušeného muže a života neznalé dívky. „Týes Eliot mu taky říká dům na schůzky, Sartre hotel de passe a Nicolás Guillén pelešárna.“ „To jsou všechno tví kamarádi?“„Společníci z cest.“„Aha.“

Guillermo Cabrera Infante

Podobně jako popis Havany dá čtenáři zabrat i autorův jazyk a květnaté asociace. Kniha je plná slovních hříček, na základě kterých je sice ceněna, ale pro člověka, který na tento druh umu není, mohou být neustále „vtípky“ mírně nervy drásající. „Ze všech jídel je moje nejmilejší snídaně. Kdo ji sní Daně? Ten, kdo sní o Daně. Daně mé nejmilejší nejsou. Takže sním o Daně a snídám s Danou, sním Danu. Smím nebo nesmím?“

Že je kniha pro náročnějšího, vášnivějšího čtenáře a příliš si u ní neodpočinete, potvrzují i do několika odstavců rozvedené až básnické představy a myšlenky, u kterých však občas ztrácíte souvislosti a vlastně hledáte původní situaci, od které měly vzejít. „Uspokojení z ukojené rozkoše. Potom se všechno zvrátilo do jakési závrati. Rozkoš, neoraná půda uprostřed města. Chuť, s jakou se něco dělá nebo s jakou se k tomu svolí. Něco, co dělá radost. Je rafinovaná, když je nedokonalá. Pocit vyvolaný v estetickém vnímání něčím, co máme hodně rádi, jako v tom slavném sonu Arsenik Rodrígueze „Mami, mám se rád“, jakýsi hlas žíznící po rozkoši volá na poušti noci.“

Jako příběh Nabokovy Lolity, i oddanost a láska Stelly, spěje k zániku, ale bez většího napětí nebo pubertální nenávisti. Jak navíc autor podotýká, tento společensky nekorektní vztah nebyl ani tak sexuální, jak by mohl čtenář očekávat (a autor si přát), což může vést k důvodu, proč se autor spíše sexuálnímu popisu jakoby zdvořilostně brání, než aby jej rozvíjel do detailů.

Právě autorovy jazykové rozvernosti a nelehké asociace tak trochu děj knihy zadupávají, na druhou stranu však sám příběh není pro čtenáře příliš atraktivní, některý se může ke čtení dokonce nutit, kdy musí často vybruslit právě z nepochopených autorových myšlenek, aby se dozvěděl o ději zase něco víc.

Kniha není ani výrazně humorná, usmějete se spíše párkrát než vícekrát. Za to se však vyznačuje dobovými reáliemi, vedle samotného Cabrery, který těsně před vítězstvím Castrovy revoluce na Kubě pracoval jako filmový kritik a redaktor časopisu Carteles, se tady objevuje „reálný“ šéfredaktor časopisu Carteles Luis Gómez Wangüement nebo básník a korektor Roberto Branly, přičemž se knihou mihne i postava Castrem zavrženého filmového režiséra Néstora Almendrose.

Přelétavá nymfa bývá označována jako Cabrerův komorní román, který vyšel dva roky po jeho smrti. Mezi známější a úspěšnější díla tak patří Tři truchliví tygři nebo Havana pro zesnulého Infanta.