Mezi Ploty v Praze: dietní chybka

O brněnském festivalu Mezi Ploty se dočtete zde.

Ač se produkce asi hodně snažila zařídit všechno ke spokojenosti všech, s tím počasím to teda fakt nevyšlo. Byly sice „světlé chvilky“, ale většinu času jsem strávila v nefunkční pláštěnce, nebo pod deštníkem. Hlavně deštníky se pak ukázaly jako velcí nepřátelé koncertů. I já, se svými 188 centimetry, jsem měla problém vidět něco jiného než jen záplavu kupolí všelijakých barev.

Bludištěm za jídlem

Hned ze začátku jsem si také všimla jednoho velkého nedostatku. Chyběla navigace! To znamená, že pro meziplotí nováčky, kam jsem doposud patřila i já, se prostor psychiatrické léčebny v Bohnicích stal jedním velkým bludištěm. A když říkám velkým, myslím tím obrovským. Po příchodu jsem se vydala s davem. Jak se ale ukázalo, nebyla to zrovna nejlepší volba. Po chvíli se totiž ukázalo, že se dav nevydal na jakoukoliv stage (což bych ocenila), ale na průzkum stánků s jídlem. Aha, no tak je doba oběda, řekla jsem si. Během dne jsem ale zjistila, že lidi jedí pořád a všude a všechno. Nehledě na nějakou dobu. Možností se najíst bylo opravdu požehnaně.

Od klasických klobás, párků, langošů, hamburgerů, přes palačinky, bramborové placky, nudle se vším možným, speciality Hare Krišna, ke sladkým mandlím, žužu, lízátkům a tak vůbec. Zahanbeně prohlašuji, že po pěti minutách v areálu už jsem jedla jakýsi kozí sýr. Někdy na mě celá akce působila spíš jako festival jídla. A ve většině případů rozhodně ne dietního.

Plány si nedělejte

V sobotu jsem vyrážela s takovou představou, co bych chtěla stihnout. Měla jsem v hlavě seznam kapel plus jedno divadelní představení. A ani jednou to nebyly dvě představení na jednom podiu. Přesto jsem si myslela, že to všechno stihnu, protože to přece nemůže být tak daleko od sebe. A to byl omyl. Bylo to daleko. Někdy dokonce i čtvrt hodiny, pokud se hustota lidí u stánků s jídly zvýšila na pět lidí na metr čtvereční. A zvlášť daleko se to jevilo tomu, kdo tam pořád někde bloudil a nemohl nic najít (tedy mně). Mapka areálu na programu zřejmě nebyla kreslená v prvé řadě pro blondýnečky.

Dopadlo to tak , že za první dvě hodiny jsem stihla spoustu konců a jeden koncert od poloviny. Pět minut na přechod prostě nestačilo. Navíc na to má velký vliv skutečnost, že téměř všechny kapely začínaly hrát s nějakým skluzem. A ten skluz se během dne pěkne nabaloval, takže večer to byla už dobrá půlhodinka.

Dospělí lidé na dospělém festivalu

Návštěvníci festivalu byli pěkně různorodí. Podle svého gusta (a zjevu) se pak zařazovali pod určitá podia. U hlavního podia, kde hrál ten nejstřednější proud z celého festivalu, se tak scházeli spíš mladší lidé, středněproudě oblečení. Naproti tomu na dolní Kofola stage, kde hrály kapely převážně ska a reggae, se to hemžilo dredy a, mno, alternativním oblečením.

Celkově to na festivalu vypadalo, že tam přišli lidé, kteří mu jsou věrní už těch 18 let, co se pořádá. To znamená, že věkový průměr byl tak 33 let. Krásný odhad.

Bylo tam taky hodně malých dětí a psů. To někdy působilo zmatky. Ale někdy to zase navodilo tu správnou atmosféru. To třeba na sobotním divadelním představení Baby Box (Veselé skoky, Divadlo v Celetné), které bylo opravdu veselé. A zvláštní veselost mu dodávaly právě děti, které se mu z první řady upřímě a nahlas smály.

Veselé taky bylo, že jak se den krátil, přibývalo lidí s takovými těmi levnými kovbojskými klobouky. Jeden stál totiž padesát korun, takže šly na dračku. Už ve čtyři odpoledne to v Bohnicích vypadalo jako na divokém západě.

Jó pěkně hrály!

Z toho, co jsem za oba dny stihla, se mi většina líbila. Prvním, co jsem dejme tomu slyšela a viděla, bylo seskupení Tam Tam Orchestra. Africké rytmy doprovázely texty o slunci a plážích, zatímco na všechny vytrvale pršelo. Ale tím se nikdo nenechal vyvést z míry. Vlastně po celou dobu festivalu se všichni chovali, tak, jako by bylo úplně nádherně. Mimochodem, zpěvačka z Tam Tam Orchestra vážně skvěle zpívá.

Další kapela, kterou jsem si užila, byla Čankišou. Ta zrovna měla dost velký skluz. Takže z původně hodinového představení zbyla půlhodina. Ze zpěvu Karla Heřmana jsem měla poprvé a naposledy za oba dny husí kůži.

Na chvilku jsem zavítala i na vystoupení Sunshine. Je znát, že si prošli světem. Vystoupení má světovou úroveň, stejně jako hudba. Na Sunshine zrovna nepršelo, dokonce se na promoklé zemi tu a tam objevila i deka.

Během jejich představení jsem ale odešla. To proto, abych stihla plzeňskou ska kapelu Tleskač. Nicméně už jsem nemusela odcházet s takovým předstihem, protože už jsem objevila i celkem užitečné zkratky, které přesuny značně urychlovaly.

Na Tleskačích bylo relativně narváno. A čím déle hráli, tím víc tam bylo lidí. Během jejich koncertu vysvitlo dokonce i sluníčko. To jsem měla tendence si svlíknout zimní bundu, která mě na konci května hřála. Vystoupení bylo skvělé. Taky si vysloužilo bouřlivý potlesk. Na to zpěvák odvětil: “ No abyste se z toho nezbláznili!“

Když jsem potom spěchala na poslední představení dne, na Dana Bártu, uvědomila jsem si, jak je důležité mít pevnou a pohodlnou obuv. I tak už mě dost bolely nohy. Dost mě udivilo, že i na Plotech můžete natrefit na subtilní slečnu s jehlovými podpatky a minimini kebelčičkou.

Dan Bárta měl také půlhodinový skluz, kvůli technickým potížím. Byla škoda, že zpíval jen půl hodiny, ani ne. Natahovat se zvlášť jeho představení nemohlo, protože bylo poslední a blížila se večerka tamějších obyvatel. Během jeho vystoupení přímo strašlivě lilo. Také nás uvítal slovy: „Dobrý večer, statečné publikum…“ Uvědomila jsem si , že vážně skvěle intonuje. Vystoupení nebylo vůbec falešné, jak to tak někdy bývá. Možná bych se ho odvážila pojmenovat „českým Bobby McFerrinem“. Sobotu zakončil hitem On My Head, za což zvlášť od mladšího publika sklidil hlasité ovace.

Domů jsem s vracela naprosto promočená a prokřehlá (to ta nefunkční pláštěnka), ale spokojená. V autobuse jsem si dokonce i sedla. Byla posílená doprava, takže ten návrat nebyl tak hrozný

Chybami se člověk učí

Druhý den jsem měla už mnohem střízlivější plán. A stihla jsem všechno. Pravda, byly tam nějaké prostoje, ale alespoň jsem se podívala po stáncích a nakoupila. Nejzajímavější stánky byly ty, které nabízely výrobky z chráněných dílen Bohnické léčebny. Sama jsem si tam koupila třeba roztomilého vitrážového koníka, který sám vypadá jakoby utekl z tamější stáje.

Už v poledne je jasné, že v neděli bude návštěvnost mnohem větší. Už v tu dobu tam bylo stejně lidí, jako v sobotu v pět odpoledne.

Na hlavním podiu zpívá Jana Lota, kterou ale jen míjím. Mám namířeno na Timudej. Jak ti byli úžasní! Vážně, takové energie, takového poskakování, to jsem tam za celé dva dny neviděla. Protagonistům se ze zimy kouřilo od pusy, ale zároveň z nich stříkal pot. Svoje vystoupení si očividně užívali a tohle nadšení se vmžiku přeneslo i na publikum. Skoro to vypadalo, že svým libým zpěvem vábí k Čepro stage pořád víc a víc lidí. Timudej je veselá kapela, s legrační muzikou a vtipnými texty. Po zaslouženém bouřlivém potlesku byl dokonce povolen i přídavek.

Co mě ale zklamalo, byl koncert Sta zvířat. Už to není, co to bývalo. Ne, že by vystoupení bylo nějak bez energie, nebo že by se na kapele podepsal věk. Jenom ta hudba už je nějaká slabší. Poslední opravdu dobré CD bylo podle mě Ty vole, na základní škole. Stejnojmenná píseň z tohoto CD také sklidila ten největší úspěch. Ještě štěstí, že se ve výběru písní neomezovali jen na ta poslední alba.

Lidí tam ale měli opravdu požehnaně. Je ale otázkou, jestli tito lidé na Sto zířat nechodí už jen ze setrvačnosti. Jsou prostě legendou. Publikum se každopádně bavilo. I přes to, že tančilo v celkem solidním blátě. I tady si lidé vyskandovali přídavek. A i přídavek byl z toho zmíněného alba.

Po Zvířatech jsem si šla vystát frontu na místenku do divadla. Pro představení přímo v sálech kulturního domu v areálu léčebny to totiž bylo nutné. Logicky byl jen omezený počet míst. Divadelní představení Au-Pairky (Divadlo Letí) bylo vtipné a svižné. Jenom možná trochu demotivující pro budoucí au-pair. V hledišti bylo plno, dokonce se tam zkoušeli probojovat někteří bez místenek. Marně.

Pak už byl zase večer. Dalo by se říct, že zatímco rodičové stáli u Plastic People Of The Universe na hlavní stage, jejich děti skákaly na The Prostitutes o kus vedle. Tohle vystoupení bylo důkladnou masáží vnitřích orgánů. Tak to bylo nahlas. Jeden pán měl dokonce špunty v uších. Koncert byl ale super. kvalitní hudba a zajímavý hlas frontmana Adriana Bella.

Lidí postupně ubývalo. Většina se jich asi přesunula na Wohnouty, kteří zakončovali na hlavní stage.

Já jsem si nenechala ujít poslední pisníčku The Prostitutes Sunshine. Pak jsem ale pádila na druhý konec areálu na Hypnotix. Brala jsem to lesíkem, zkratkou. Z jedné strany jsem slyšela ty Wohnouty, z druhé Lenku Dusilovou. Nicméně jsem nemusela tak spěchat, protože Hypnotix měli opět přes půl hodiny zpoždění.

A navíc to za to ani moc nestálo. Byli totiž opravdu hypnotičtí. A to po dvou dnech běhání, skákání a tancování není to nejlepší, takhle večer. Po dvou písních jsem tedy dala přednost místu v autobuse. Abych si mohla zdřímnout.

Mezi ploty to bylo bláznivé

Byl to svěle strávený víkend. Kdo chtěl držet dietu hudební, divadelní nebo tu klasickou, byla pro něj návštěva festivalu dietní chybou. Spousta skvělé muziky, her a jídla. A pohybu, to se musí nechat.

Když jsem odcházela, stánky už balily. Klobása zadarmo! Pojďte si slečno! Odnesla jsem si tak domů pytel pakor (brambory obalené v kořeněném těstíčku) od Góvindy, kde jsem byla po oba dny stálou zákaznicí. Sladká rýže. Mňam! Mezi Ploty, těším se na vás za rok.

Veronika Schieblová

Miluju hudbu. Zpívám. Miluju film. Na ty jen koukám. Tak jest:)