Triumvirát na Akropoli: Garcia, Johnson, Truffaz

Byla však často zakroucená pod tichem nebo naopak nahuštěná do několika orgasmů. Truffaze samotnýho lze potom pochválit hlavně za to, že dokáže takový aranžmá vytvořit s různými muzikanty napříč mnoha žánry, vždycky je to jiný a přitom vždycky stejně nabitý.

Už ve dveřích se to tlačí a dlouhej had fronty se stáčí kolem šatny. Člověk si sotva stihne objednat pivo a už musí do sálu, přitom je rád, že najde místo s výhledem. Akropole je velká, ale tohle je taky velká událost. Takže si najdete koutek v šeru a nastražíte uši. První se na plac vyhoupne Sly. Dělá šašky a přitom jeho rozehřívací kolo destiluje spíš jemnější vzruchy – konkrétně hned na poprvý jednu bítlsáckou pecku. Je zvyklej brát si do huby všechno, ale tady začíná lehce, jako s bonbónem. Sází na živost a přesnost svýho umění. Neni to úplně klasický, neni to tak úplně beatbox z jeho rapových projektů. Dobře je to vidět na přihrávkách s Truffazem.

Jeden druhýmu hodí motiv, pink zpátky, něžný zavariování, jen tak to popostrčit, přitom nic mělkýho. No když už stojí trubka vedle a semtam chytne proud hudby za krk a vám běhá mráz po zádech, potom se přiřítí Garcia, začne to celý sekat podle svýho tepu, bpm drumíku a dubstepu. Ženou to ze svahu, v tom příšeří si chvíli připadáte jako v nějaký fabrice okupovaný čistě tvrdou elektronikou a přitom za zatáčkou se to zase jako kouzlem zlomí, otočí, zvolní. A je to tak moc klubový, až se to do klubu ani nehodí.

Intimní záležitost, hudba ke zkoprnění – příjemnýmu a tak jakoby mystickýmu. Naštěstí z tohodle vytržení vás zase vytrhnou další fans neustále hledající lepší pozici k poslechu nebo pendlující pro drinky. Napadá mě, když už dám kruci za koncert takovou vatu, tak snad stojim (potažmo sedim) a posluchám, ne? Ale brzo by mě musela hanba fackovat, jelikož neni na škodu jít si aspoň na trochu vydechnout (když se stojí kousek od vchodu a nemusíte si hrát na buldozer dlouhých tratí). Je to silný a náročný. Z meditativních poloh přeskočí trio stejně snadno na opulentní jazzový předvádění, strhující sólování, skoro mi připadá, že nikdo z nich v tu chvíli ani necítí publikum.

Každopádně naopak to cítit je a dost. Je to nakyslý. Pokud jako diagnózu acidu bereme právě tu elektronickou nazrzlost, pachuť stroje. Garciaprohání údery jedněma mašinkama, Truffaz občas pouští svou trubku namrtvo a tak všelijak. Sly si hraje s opakováním vlastních smyček. Je to takový to, teď něco zazpívám, pak to pustim, zazpívám něco jinýho a pak to zas pustim, až se to nabalí a zvrstevnatí. Sly to samosebou umí udržet na přívětivý váze a hustotě, spíš mě překvapuje jaký nadšení tenhle jednoduchý (a co si budeme povídat i značně okoukaný) postup vzbuzuje. Neřekl bych totiž, že Sly tu je nějak výrazně inovativní. Během poslechu jsem to měl za mínus.

Spousta věcí mi přišlo jako předváděčka. Ale závěr mě jako posluchače vyresetoval a já musel spoustu věcí znova promyslet, strávit i s kořením a znovu si připomenout aperetiv. Přeci jen i ty nejšílenější výlevy, extatický výbuchy, krátký momenty na který večně číhal Truffaz aby je jakoby zezadu a jen tak mimochodem proměnil svou trubkou ve věčnost, tohle všechno bylo uzemněný touhou po předávání radosti. Celá ta barevná, strhující a vysoko přelítávající skrumáž stála pevně na zemi. Všechno to zaplňování přeci jen muselo sloužit uvolnění prostoru.

Maximum hudební intenzity protínalo šelfový moře veselýho šplouchání, asi jako hluboká průrva dodává sedlině na dramatičnosti, nakonec je to ona, co je tu ozdobou, filozofickým gestem: skoč do studených hlubin, abys ocenil teplý proudy u hladiny plný života. Těžko se o tom píše, když je pro mě hudba daleko výš než literatura. Nejkrásnější lidský vynález všech dob. Jako přirovnání snad můžu zmínit právě ty vstupy trubky do korpusu celýho představení. Truffaz nechával spoustu prostoru, rozhodně víc naslouchal, než by sám hrál, ale tím hrál možná ještě víc – hudbu, která se nemusí hned pouštět do nástroje, která zůstává uvnitř a přesto dokáže rezonovat sálem.

Truffazova trubka byla smělou vertikálou, vzácnou přísadou, tajnou silou v pozadí. Na jednu stranu. Na druhou stranu si jen tak hrál (v obou smyslech), pomrkával tim bezva leskem, lehký úsměv. Radost z uvolnění prostoru, ze sdílení společnýho prostoru. To bylo evidentní z finální pecky, kdy Sly rozespíval celou Akropolis. A možná je to jedno. Byl to nářez. A basta.

Jan Pecháček