Čaj o páté s Veronikou Šulcovou

O původní tradice, mýty a magii se zajímá již od dětství. Tento zájem prošel postupem času jistým vývojem a nakonec ji nejvíce upoutala afrokaribská spiritualita,  kde nalezla unikátní spojení živoucího náboženského systému s hlubokými historickými kořeny. V současné době se o afrokaribská náboženství aktivně zajímá již přes 8 let. Veronika Šulcová, moje společnice při dnešním čaji o páté.

Ve svých knihách se věnuješ náboženstvím a jejich histórii. Na to potřebuješ množství informácí. Popíšeš, jak takovýhle „výzkum“ probíhá?

 Psaní knihy rozděluji do dvou částí. V té první čtu všechno, co se mi k danému tématu dostane            pod ruku a následně si z knih dělám výpisky, poznamenávám si citace – zkrátka dělám si takový osobní výzkum. Je to vlastně podobné jako při psaní akademických prací. Na tuhle část se pokaždé těším nejvíc. To proto, že při ní ještě nemám žádnou pevnou osnovu a budoucí téma se teprve postupně formuje. Když mám dostatek materiálu, přichází druhá fáze. Na jejím začátku už mám poměrně přesnou představu o konceptu knihy – o tom, co je důležité a co naopak vynechám, třeba proto, že se to do knihy nehodí anebo na to už nebude prostor. Samozřejmě také pomáhá, že nezačínám u prázdné stránky, ale obvykle mám několik desítek nebo stovek stran poznámek. Důležitou „mezifází“ je nákup knih. Myslím si, že alespoň v angličtině mám téměř všechny publikace, které se zaměřují na haitské vúdú. Afrokaribská sekce už u nám doma zabírá skoro celou jednu knihovnu. Mám štěstí, že můj manžel je tak tolerantní. Kdybych si místo knížek pravidelně kupovala kabelky, vyšlo by to levněji.

Co tě přivedlo k psaní o náboženstvích Karibiku?

Stalo se to vlastně tak trochu omylem. Jednoho horkého letního dne jsem byla s kamarádem na skleničce. Dali jsme si jen jednu, protože bylo hrozné vedro. A potom nás nenapadlo nic lepšího než jít pozdravit naši známou do jejího obchodu. No a já jsem si v tom mírně zamlženém stavu koupila knížku, kterou by mě normálně nikdy nenapadlo kupovat. A teď trochu vážněji. Už nějakou dobu předtím jsem věděla, že něco jako vúdú existuje, ale ani trochu mě nezajímalo. Ale když už jsem měla tu knihu doma, řekla jsem si, že si jí přečtu. Překvapilo mě to. Vúdú vůbec nebylo takové, jak ho popisovaly bulvární články v novinách. Myslím, že ten začátek byl tady, v pocitu překvapení a taky jakési nespravedlnosti. Říkala jsem si: „Jak je možné, že se v souvislosti s vúdú mluví jen o zombiích, jedu a krvi?“ A tak jsem se rozhodla o něm něco napsat. Říkala jsem si, že to nebudu brát moc vážně a bude to jen krátký článek. No a teď mám rozepsanou třetí knihu…

Máš s  náboženstvími, o kterých píšeš, nějakou vlastní zkušenost? Zažila jsi nějaké obrady, cestovala na místa, o kterých píšeš?

 V roce 2015 jsem se skupinou přátel navštívila Haiti a prošli jsme tam sérií iniciačních rituálů do tradičního haitského vúdú. Vlastně to byl takový můj splněný sen, něco, po čem jsem toužila už před vydáním mé první knihy. Prožít na vlastní kůži to, o čem jsem psala. Doufám, že se na Haiti vrátím. Někdy bych se také ráda podívala na Kubu.

Tenhle rok vyjde tvá kniha o kubánské santéríi. Mohla bys tohle náboženství čtenářům trochu priblížiť?

 Santería je velice komplexní náboženský systém s jasnou představou o fungování světa, o lidském osudu i o roli dobra a zla. Ačkoli je silně propojená s křesťanstvím, dochovalo se v ní více původních afrických prvků než ve vúdú. Santería je oproti vúdú formálnější a jistým způsobem je i vznešenější. Také nebývá spojována s černou magií – na rozdíl od vúdú. Současně má santería s vúdú společné to, že jde o živou náboženskou tradici. Dokáží oslovit i moderního člověka, zejména proto, že reaguje na jeho aktuální potřeby a obavy. Říká se, že santería si přizpůsobila původní přírodní magii pro použití v moderní asfaltové městské džungli.

Tvá první kniha se zabývá vúdú. Mohla bys o něm prozradit nějaké zajímavosti?

Zajímavosti, které nejsou příliš rozšířené? Tak třeba pravý smysl vúdú a jeho hlavní principy. My (a tím myslím většinu obyvatel Evropy a Severní Ameriky) známe z vúdú jen ty okrajové části, jako jsou zombie a černá magie. Ne že by tyhle věci ve vúdú neexistovaly, existují. Jenomže se nacházejí na samém okraji veškeré náboženské i magické praxe. Podobné představy mají kořeny ještě v dobách haitské revoluce (1792), konkrétně ve strachu bílých koloniálních mocností z prvního samostatného černošského státu. V době první americké intervence na Haiti (1915–34) byly tyto představy podporovány i politicky.

Méně známou zajímavostí tedy je, že většina vyznavačů vúdú nejsou krvelační černí mágové, kteří svůj čas tráví ničením životů svých nepřátel. Jsou to obyčejní lidé žijící ve velice drsných podmínkách. Vúdú jim pomáhá přežít, stejně jako pomáhalo přežít jejich předkům. Obsahuje tradice sahající stovky let nazpět, do Afriky, jaká byla ještě před obchodem s otroky. Zároveň je vúdú živoucí tradicí, což znamená, že může být obohacující i pro dnešního člověka. Líbí se mi na něm především jeho praktičnost a pragmatismus. Haitští vúdúisté neprovedou kouzlo a nebudou jen nečinně čekat, až změní jejich život. Provedou kouzlo a zároveň začnou na požadované změně tvrdě pracovat. Kouzlo je jenom jakási pojistka, aby vše dopadlo tak, jak má. Myslím, že tento přístup v naší společnosti občas chybí. Chceme kouzla, která nám změní a usnadní život a zapomínáme na to, že o změnu se musíme snažit především my sami.

Plánuješ nějaké další knihy o karibských náboženstvích? Jestli ano, o jakém náboženství budou?

Má další kniha bude z části jakýsi cestopis, kde budu vyprávět naše zážitky a pocity, z části tam bude doplněný odborný komentář – o Haiti, o místních obyvatelích a samozřejmě také o hlavních principech haitského vúdú. Samozřejmě mě lákají i další témata – vúdú a lidová magie v New Orleans, kubánské čarodějnictví palo a možná i něco z politické historie Haiti.

 Na konec tradiční otázka: co bys poradila začínajícím autorům?                    

Občas narazím na články anebo diskuse o tvůrčím psaní. Lidé v nich obecně kladou důraz především na to, že psaní musí člověka bavit. To rozhodně. Jenomže pak se k tomu tak nějak pokradmu přidá     i to, že by na něj měl člověk mít náladu. Víte, psaní mě opravdu baví a vždy, když dokončuji kapitolu, cítím vnitřní uspokojení a naplnění. Ale to neznamená, že mám na psaní náladu pokaždé. Kdybych se řídila jenom tím, že psaní má být zábava anebo že na něj musím mít náladu, nejspíš bych skončila s rozpracovanými deseti, možná dvaceti knihami a ani jedna z nich by nebyla dokončená. Téma autora samozřejmě musí niterně oslovovat, bez toho to nejde. Ale psaní není jen o zábavě, je taky        o dřině, potu a občas i slzách.

Knihy, které napsala Veronika Šulcová:

Vúdú: magie a náboženství – 2016

Santería: Uctívání svatých na Kubě – 2017

Zdroj obrázku: heureka.cz

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis