Jana Topinková v Čaji o páté

Jana Topinková se věnuje psaní poezie a momentálně dokončuje román                s názvem Dobrou noc, Marie. Jak o sobě s oblibou tvrdí, není savec, ale psavec. O své tvorbě i inspiraci se rozpovídala na Čaji o páté.

Jak jste se dostala k psaní?

K psaní jsem se dostala už jako malá holka. Od třetí třídy jsem psala krátké bajky, které jsem pak četla před třídou. Kromě nich jsem taky skládala básničky. Bohužel většinu z nich už nelze dohledat. Vzpomínám si ale, že moje první báseň byla o mé mámě. Napsala jsem ji asi v 8 letech a byla to básnička o jedné sloce. Většinu lidí tohle básnění po období puberty pustí, ale u mě to bylo opačně. Miluji to a jsem ráda, když moje verše někomu udělají radost.

Vydala jste tří sbírky básní. Které básníky máte ráda?

Ano, vydala jsem 3 sbírky a čtvrtá je na cestě. První z nich se týkala hokejového mistrovství světa v ledním hokeji, kdy jsem zrýmovala průběh všech zápasů českého týmu a napsala jsem básně o všech reprezentantech, kteří na mistrovství hráli (i o těch, co jen seděli na střídačce). Další dvě sbírky obsahují básně s tématikou andělů. Musím říci, že nemám vyloženě oblíbené básníky, kteří by mě nějakým způsobem inspirovali. Většina jich totiž píše básně, ve kterých se objevuje spousta metafor, metonymií apod. To je podle mě důvod, proč poezie ztrácí své čtenáře. Někdo může namítnout, že to, co píšu já, nejsou básně, ale pouhé říkanky. Je to samozřejmě věc názoru, ale pokud se zeptáte mých čtenářů, potvrdí vám, že moje verše jsou jednoduché na pochopení a vždy je něčím dokážou oslovit a pomoct jim v jejich těžké životní situaci. A to je vlastně důvod, proč je píšu.

Máte zkušenost s vydáním knihy v nakladatelství í samonákladem. Jaké jsou největší rozdíly mezi těmito dvěma způsoby a který je podle vás lepší? 

Sbírka Hokej jedna báseň vyšla v nakladatelství Čas. Ostatní knížky mi vydalo nakladatelství Tigris, a to samonákladem. Nedá se přesně určit, co je lepší, protože oboje má svoje světlé i stinné stránky. Výhodou nakladatelství je, že se zároveň stará také o distribuci knihy, díky čemuž osloví mnohem více čtenářů. Distributoři si však účtují nemalé procento a k autorovi se tak dostane jen zlomek prodejní ceny. Navíc k začínajícím autorům mají nedůvěru, takže vydat knihu v nakladatelství není tak snadné.

Pokud spisovatel zvolí samonáklad, musí počítat s tím, že bude s každou knížkou běhat na poštu. Navíc doma to zabírá docela dost místa. Na druhou stranu se mu alespoň vrátí náklady spojené s vydáním. Já osobně dávám přednost právě samonákladu.

Zanedlouho vyjde váš román Dobrou noc, Marie. Mohla by jste o něm čtenářům něco prozradit?

Dobrou noc Marie je horor s prvky románu. Děj je zasazen do prostředí české vesničky poblíž mého bydliště. Mladá rodina se přestěhuje z Brna do Braškova. Hlavní hrdinkou je Marie Sýkorová, která věří, že v malebné vesničce najdou lepší domov. Její sen se však brzy změní v noční můru. Trápí ji zlé sny a v domě se začnou dít paranormální jevy, které pronásledují ji i ostatní členy rodiny. Kromě svých snů bojuje Marie také se svou vzdorovitou pubertální dcerou, která svým rodičům nemůže zapomenout, že ji oddělili od kamarádek. Věřím, že kniha si své čtenáře najde.

Jaké jsou vaše spisovatelské cíle?

Cílů je mám samozřejmě více. Některé už jsem si splnila, jiné jsou zatím v nedohlednu. Mým prvotním cílem bylo dokázat, že poezie není jen pro ženy. To se mi díky mým hokejovým básním povedlo. Chodily mi pak zprávy od mužů (i starších), kteří mi psali, že s něčím takovým se ještě nesetkali. Spousta mých čtenářů je právě z řad hokejových fanoušků.

Ráda bych také napsala filmový a divadelní scénář. Námět sice mám, ale čas na jejich realizaci jaksi chybí. V nedávné době jsem také dostala nabídku, která se neodmítá. I když jsem vždycky toužila psát texty písní, nikdy se nenašel nikdo, kdo by je dokázal zhudebnit. Před pár dny jsem ale napsala obyčejnou báseň o životě trampů a sdílela jsem ji v několika skupinách. Druhý den mi psal manažer jedné country kapely, že by chtěl báseň zhudebnit a hrát ji na koncertech. Po přečtení mých dalších básní jsme se pak domluvili na dlouhodobé spolupráci, což je opravdu splnění mého velkého snu.

Která kniha vás nejvíce ovlivnila?

Knihou, která mě určitě hodně ovlivnila, je Atlantida od Davida Gibbinse. On jako jeden z mála dokázal spojit hned několik žánrů do jedné úžasné knížky. Ačkoliv vím, jak to dopadne a co se stane, vždycky si knížku ráda přečtu znovu. Hodně se mi líbí také tvorba Jill Barnettové, od které mám několik knížek. U jejího Snění jsem jako malá na táboře probrečela celý den. Stejně tak mě dostal i Eragon od Christophera Paoliniho. Všichni tito autoři mě dokázali vtáhnout do děje a já jsem se díky své představivosti alespoň na chvíli mohla ocitnout v úplně jiném světě.

Co by jste poradila lidem, kteří se chtějí věnovat psaní?

Všem začínajícím autorům bych doporučila, aby se nebáli dokázat, že něco umí. Existuje spousta amatérských soutěží, kde se autor může zviditelnit. Často se setkávám s tím, že mi někdo napíše: „Jo, já taky píšu, ale nikdy bych to nevydala.“ Myslím, že je to docela škoda, protože někteří lidé mají cit pro práci se slovy a kvůli strachu zahodí svou šanci. Jediné, co se může stát, je to, že to prostě nevyjde. Je také dobré najít někoho, kdo vás ve psaní podporuje, ať je to někdo z rodiny, kamarád nebo učitel. Každopádně všem přeji hodně úspěchů a splněných přání. Není nic krásnějšího, než držet svou knížku v ruce.

Zdroj fotografie: facebook autorky

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis