Republic of Two – The End of War

Rušivým elementem, který mohl posluchače při poslechu jakékoli písně z dílny pražské dvojice provázet, je fakt, že tohle všechno už tady vlastně bylo. Ať už ve formě Kings of Convenience nebo jim podobných, opět je třeba konstatovat, že Republic of Two patří mezi další z řady interpretů, kteří nevynikají oslňující dávkou originality. Nicméně, na jejich obranu je nutné říct, že ona poněkud násilná snaha o originalitu dnes ustupuje do pozadí (ať už se jedná o mainstream či nezávislou scénu) a  kupředu se dere skutečnost, že žijeme ve věku hudební recyklace. Protipólem k zainteresovaným poslucháčům jsou posluchači (a těch je valná většina), jež se touto „hudební politikou“ nezabývají a jednoduše poslouchají, co se jim líbí –  a právě takoví patří mezi potencionální fandy RoT a v budoucnu mohou tvořit jeden ze zdrojů úspěchů kapely. Anděl za objev roku je nejspíš zasloužený, první deska byla na prvotinu opravdu slušná a co se české hudební scény týče, snad právě tohle stačí k výhře v podobné anketě. Bohužel mě však jímá pocit, že se podobné ankety rozhodují  podle zavedeného klíče – „zní jinak než ostatní české kapely a natočili slušné první album, dejme jim cenu“, čímž anketa jaksi ztrácí na důležitosti.

„Oba hlasy se zkušeně doplňují, příjemný je i doprovodný dívčí vokál, který celkový projev skladeb výrazně zpestřuje…„

Na první poslech The End of War je zřejmé, že RoT na pokrok nesází a rozhodli se držet zaručených skladatelských postupů, jež jim přinesly úspěch s albem Raising the Flag. Písním stále dominují akustické kytary doprovázené jemnými smyčcovými linkami, v několika momentech se ke slovu dostane také kytara elektrická (The End of War) a rytmus dostane klasický rozměr s příchodem bicích (Down the hill). Hlavním intsrumentem, na kterém stojí většina písní, je však vokál, jež obstarávají oba základní členové kapely, a ke kterému v podstatě nelze mít výtky. Oba hlasy se zkušeně doplňují, příjemný je i doprovodný dívčí vokál, který celkový projev skladeb výrazně zpestřuje (např. Directions, Shadows či Ravens, jež je zároveň nejlepší píseň alba). Pocit z nahrávky je vlastně stejný jako jeho název – konec války. Nastává klid, počítají se ztráty, vznikají nové naděje a vzduchem se šíří nádherná vůně míru. Pomyslným rozdílem mezi titulem alba a jeho obsahem je, že po žádné válce se člověk nenudí, kdežto při poslechu The End of War se mírná nuda dostavit může. Hlavním důvodem je především velká podobnost některých písní pocházejících z prvotiny, a těmi z aktuální novinky. Jednoduše, postupy, na  kterých se postavila debutová deska, na dvojce (v některých písních) kapánek omrzí a pakliže by i třetí deska zněla stejně jako dvě předchozí, mohla by se kapela z nynější slušné pozice přesunout do – pro muzikanty určitě – nepříznivého ústraní.

Zkrátka, prvním krokem k oblíbení si Republic of Two, je přistoupit na jejich pomyslnou hru. Nečekat světoborné a pokrokové zářezy do pažby hudebního vývoje, naopak. Pakliže máte chuť na čtyřicet minut příjemné, popové a nikterak náročné kytarovky, na pár chytlavých melodií a laskavých textů, či kdyby se vás ujal pocit hudebního patriotismu a touha po podpoře české hudební kultury, budete s Republic of Two nadmíru spokojeni.

Redakce