Madridská korida – šest padlých býků během dvou hodin

Nápad navštívit madridskou koridu vznikl velice impulsivně. Na sobotní fiestě v jednom z madridských barů jsem se od Slováků, kteří v Madridu jsou na studijní stáži, dozvěděl, že zítra má být korida. Madridská a sevillská korida patří mezi nejvýznamnější na světě a tak by byl hřích nejít se na ni podívat. Vstupenky je lepší kupovat hodně dopředu, ale to už v mém případě nepřipadalo v úvahu a tak jsem v neděli ráno jel metrem na zastávku Ventas. Bezprostředně u ní se nachází stadion Plaza de Toros, kde se korida odehrává. Ke vstupním branám se táhla dlouhá fronta lidí, což bylo dobré znamení, že dnes se opravdu něco bude dít. Fronty proudily v okénka po obou stranách vstupní brány do arény. Nad okénky byla upřesňující informace: Despacho de biletes (prodejna vstupenek). Vedle byla mapa stadionu s cenami vstupenek. Nejlevnější byla část nazvaná Sul, po celou dobu koridy tam totiž praží slunce. Na druhou stranu, pokud tento fakt překousnete, zaplatíte cenu v rozmezí pěti až třiceti eur v závislosti na tom, jak blízko k matadorům budete. Vstupné na protilehlou stranu se pohybovalo v relacích od čtyřiceti až po sto dvacet eur.

Během čekání jsem zaslechl mnoho cizích jazyků, které potvrzovaly názory místních. Někteří rodilí obyvatelé totiž tvrdí, že jejich korida tu je jenom kvůli zájmu turistů. Fronta postupovala celkem rychle, a tak jsem za necelých dvacet minut stál u okýnka. Paní, která prodávala lístky, neuměla anglicky a tak jsem s ní komunikoval svojí jednoduchou portugalštinou. Sdělila mi ale, že žádné levné vstupenky už nemá a že to můžu zkusit odpoledne, spousty lidí totiž vstupenky vrací. Ačkoli mne utvrzovala, že je to normální, moc jsem jí nevěřil. Odcházel jsem z fronty a smiřoval jsem se s tím, že koridu asi neuvidím, když ke mně přistoupil starší muž – překupník. Jednoduchou angličtinou mi nabídl vstupenku na část Sul pod střechu arény, to znamená úplně nejdál od matadorů, jak to jen jde. Za vstupenku chtěl 10€, na ní však bylo napsané, že původní cena byla 5,40€. Snažil jsem se usmlouvat nižší cenu, ale byl neoblomný a argumentoval, že také musí něco jíst. Vstupenku jsem tedy koupil a nechal jsem překupníka vydělat si 4,60€.

Klasicky se během koridy zabíjí šest býků. Ti jsou zabiti třemi matadory na koni (každý zabije dva, kde pořadí určuje los). Matadoři mají kolem sebe skupinu pěti nebo šesti mužů, kteří mu pomáhají. Obvykle dva z těchto mužů jsou také na koni, ti se nazývají pikadoři, zbytek jsou banderilleros s typickými pláštěnkami na dráždění býka. Během zápasu se do býka zapichují tzv. banderillas. Jde o zhruba metr dlouhé ozdobné hůlky, které mají na jednom konci několikacentimetrové ostré hroty. Ti do býka zapichují pikadoři s banderilleros a snaží se banderillas umístit do svalového hrbu na šíji býka. Když je býk už dostatečně ochromený, seskočí matador z koně a pomocí tzv. mulety, což je asi půlmetrová hůlka obalená červeným suknem, která má na jednom konci držadlo a na druhém hrot, donutí býka sklopit hlavu a následně mu zabodne mezi lopatky meč a tím býka definitivně usmrtí. Poté podle matadorova počínání je toreadorovi prezidentem koridy dovoleno odříznout uši nebo dokonce oháňku. Samotná korida má tři dějství, které je ale díky značné diferenciaci obtížné rozdělit. V první jde o seznámení s býkem, kde matador zjistí, jakým rohem býk útočí. Následně se provádějí „tanečky“ s koněm a býkem. V druhém dějství jsou do býka zapichovány banderillas a ve třetím je býk definitivně usmrcen. Průběh jednotlivých korid se liší, takže celý proces nelze jednoduše standardizovat.

Začátek měl být v sedm hodin večer, ale už před šestou, když jsem vycházel z metra, panoval před Plaza de Toros ruch. Bylo zde plno stánků s vlajkami, tričky, plakáty, hrníčky,… Jakýkoliv upomínkový předmět by vás napadl, tak byste ho zde našli s logem koridy nebo Madridu. Prodávají se zde také typické ořechy, které diváci během koridy konzumují. Po šesté hodině se lidé pomalu začali přesouvat do arény. Našel jsem bránu, kterou jsem měl jít a dostal se tak do útrob arény. V každém patře, které jsem prošel, než jsem vystoupal až těsně pod střech arény, kde jsem měl sedět, bylo několik „pronájemců“ polstrování. To nabízeli k pronájmu za 3€ k lepšímu sezení. Pomalu jsem vešel na ochozy a otevřel se mi pohled na vnitřek arény. Pořadatel mi ukázal mé místo. Šlo o malé místo na tribuně, kde se opíráte o nohy člověka, který sedí nad vámi a zároveň člověk sedící pod vámi se opírá o ty vaše. Co bych také chtěl za 5,40€, resp. 10€. Povrch arény byl přikryt igelitem, protože nad Madridem lehce poprchávalo. V průběhu zápasů však vysvitlo slunce a tak jsem plně pocítil a pochopil, proč jsou místa v části Sul nejlevnější. I když jsem měl před příchodem na sobě tři vrstvy, protože počasí na začátku června nebylo v Madridu nejteplejší, nyní jsem se i v jedné vrstvě potil.

Do sedmé hodiny zmizely z povrchu arény igelity, celý stadion s kapacitou 25 000 diváků se zaplnil ze zhruba devadesáti procent a korida mohla začít. Vše odstartoval průvod všech matadorů, kteří se následných zápasů zúčastnili. Poté dal prezident koridy pokyn, spustil orchestr, který se mimochodem také pekl na slunci, a doprostřed arény přišel člověk, který sebou nesl velkou tabuli s informacemi o prvním býkovi a hlavně o jeho váze. Po jeho odchodu do arény vběhl první býk. Následoval ho matador, který si s býkem jen pohrál a udělal přesně to, co se v prvním dějství čeká. Seznámil se s býkem. V druhé části následovali pikadoři a banderilleros, kteří postupně do býka zapíchali čtyři banderillas. Z lehkostí jakou to dělali, působily zápasy nespravedlivě. Proti pikadorům na koni neměl býk žádnou šanci, jeho roh byl vždy několik decimetrů od stehna koně, na kterého útočil. Banderilleros vždy koně pláštěnkami tak zmátli, že jsem měl dojem, že si s býkem skutečně hrají. Tušil jsem, že býk jde do arény s vidinou jasné smrti, ale že to bude až tak jednoduché, jsem nečekal. Býk poté běhal po aréně se zapíchanými banderillas ve hřbetu a tříštila z něj krev. Postupem času se stával pomalejší a zmatenější. Trápení ukončil až matador. Nejprve proběhly obdobné tanečky s býkem a koněm jako v prvním dějství, což diváci nadšeně ocenili. Poté matador z koně zabodl do býka speciální banderilla, která mělo ostří dlouhé zhruba třicet centimetrů. Býk byl pořád na nohou, ale již jasně poražen. Na strany z něj stříkala krev. Matador seskočil z koně a pomocí mulety dílo dokonal. Zabodl do býka další nástroj, který bych však nenazval jako meč. Spíše šlo o další speciální banderilla. Býk poté padl na přední. Po další chvilce padl definitivně na bok. Matador byl oslavován, avšak uši si odřezat nesměl. Nedostal pokyn od prezidenta. Mrtvý býk byl přivázán za koňské spřežení a odtažen z arény. Podle tradice se maso mrtvých býků dává lidem bez domova, snad je to pravda. Toto dějství se následně opakovalo šestkrát. Poprvé mi dělalo problém dívat se na umírající zvíře, které nemělo žádnou šanci. V následných zápasech jsem si zvykl.

Zklamalo mne, že průběh porážky dalších býků byl stejný, čekal jsem od této tradice víc. Mírným zpestřením byla chrabrost čtvrtého býka, který už nestál na předních nohou, ale následně se vzchopil a matadora pěkně prohnal. Nakonec ale stejně neunikl svému osudu. Poslední tři býci přišli o své uši a matadorům se dostalo velkého potlesku. Lidé začali mávat bílými šátky na jejich oslavu. Za necelé dvě a půl hodiny bylo po všem. Odcházel jsem z arény se smíšenými pocity. Je to sice tradice, ale zabít šest býků během dvou hodin stále stejným způsobem s vědomím, že býk nemá šanci, mi přišlo kruté. Před Plaza de Toros jsem stál v pokušení koupit si plakát oznamující příští koridu, kde bylo možné nechat si dotisknout vlastní jméno. Stal bych se tedy alespoň fiktivním matadorem. Pak jsem si ale uvědomil, že na tuto krvavou tradici jsem již obětoval víc než dost, i když za skoro polovinu ceny si právě překupník objednává večeři. Peněz nelituji a každému, kdo bude mít příležitost navštívit madridskou koridu, bych to každopádně doporučil, ale čekal jsem víc.

Michal Prouza

Absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních studií MU a ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě MU. V projektu LaCultura.cz by měl být na pozici šéfredaktora, zkušenosti nabíral šéfredaktorováním mutace časopisu Prvákoviny, občasným přispíváním na web Idnes.cz, psaním na již neexistující vlastní blog, vytvářením PR článků. Web LaCultura.cz vede a provozuje pro zábavu a zájem o kulturu s lidmi, kteří tyto zájmy sdílí také. Zajímá se o kulturu, ženy, pivo, Portugalsko a Web "2.0".