Bratři Sesterové – V žáru bratrské lásky

Bratři Charlie a Eli Sesterovi jsou známé firmy. Zvuk jejich jména je dalece předchází. Na první pohled nenápadná dvojice opilce a dobráka  – jeden přespříliš holduje alkoholu a druhý díky své plnoštíhlé postavě natřásané přestárlým ořem působí klamně blahosklonně dobrosrdečným dojmem. Osobní krvavá historie jim však vynesla pochybnou slávu, díky níž dostávají kšefty končící většinou hrobníkovou lopatou zvonící o rakev jejich obětí. Příběh rámují právě okolnostmi další zakázky, tedy likvidace muže jménem Hermann Kermit Warm, během níž sourozenci prochází řadou více či méně náhodných barvitých příhod. Že pan Warm nebude zcela obvyklý klient a že pro ně tato cesta z divokého Oregonu 19. století do ještě divočejší Kalifornie bude znamenat něco víc, než jen hrst dolarů, je celkem nabíledni. Autor si ovšem s očekáváním a žánrovými schematismem obstojně pohrává, nic tedy nemusí být takové, jak se na první pohled zdá.

Řekni, kde ty koně jsou…

Western coby klasický dobrodružný žánr zastupovaný autorskými jmény jako jsou Zane Grey či Karel May je v kontextu současné literatury a filmu často brán jako prostředek k formálnímu či tematickému přesahu. Tradiční rekvizity divokého západu ­‑ koně, kolty, klobouky, foukací harmonika a vůně střelného prachu v pravé poledne – zřídka kdy promlouvají s někdejší přímočaře dobrodružnou naivitou.  Transformace do podoby moderního thrilleru, jenž nabývá tvaru závažnější morality s nadčasovou a globální platností, je v současnosti již poměrně zavedeným standardem (filmy bratří Coenů, či například „trilogie pomsty“ Park Chan-wooka). Určitým mezníkem v chápání toho, čím je pro moderní literaturu western, jsou v tomto směru široce uznávané romány amerického prozaika Cormaca McCarthyho (s westernovým prostředím či postavami výrazně koresponduje především jeho pozdější dílo zahrnující „Hraniční trilogii“ a knihu Tahle země není pro starý). Román Bratři Sesterové kanadského spisovatele Patricka deWitta, nominovaný na prestižní Man Bookerovu cenu a ověnčený kanadskou cenou Stephena Leacocka, bývá ať už z marketingových či jiných důvodů k dílu amerického moderního klasika přirovnáván. Přestože i on se vydal cestou kovbojského dušezpytu, domnívám se, že jde o autora dosti odlišného ražení a tato srovnání odrážejí spíše nedostatek tímto směrem se vymykajících žánrových děl či všeobecnou tendenci k zjednodušování dle vzoru: western + oceňované dílo = McCarthy a jeho epigoni.

Pouto nejsilnější

Ve čtivém příběhu plném překvapení se lidskost a empatie po lásce toužícího Eliho kříží s pragmatickou neotesaností a poněkud psychopatickou jednosměrností jeho bratra Charlieho. DeWitt užívá jinotajné symboly a náznaky, které v textu mohou a nemusí něco určitějšího znamenat. Je otázka, zda lze osud obou anti-hrdinů podmíněný jejich dětstvím a odlišným založením bratří interpretovat jako řetězec náhod beze smyslu, či coby záměrnou hru osudu řízenou potměšilým autorem. Tedy zda jde o jakýsi Bildungsroman, nebo spíše o absurdní hříčku s nádechem existencialismu. Z celkového pohledu z příběhu vystupuje poměrně jasný vzor: situace se v obměnách opakují, aby mohli hrdinové dostatečně zakusit absurditu své životní cesty a vrátit se ke svému prvopočátku coby startu nové životní etapy.  Eli je pro svou potřebu lásky (kterou promítá do všech přístupných objektů v okolí počínaje půvabnou souchotinářkou a jeho věrným ořem konče) ochoten rázem obětovat veškerý hmotný majetek, přesto neustále prožívá zklamání a ztrátu. Schopnost sebeobětování a empatického jednání se svým okolím jej však drží nad vodou, jelikož v dlouhodobějším horizontu se vždy jeví být lepší než sobectví a sebestřednost jeho bratra. Charlie naopak nevynechá žádnou příležitost k obohacení či jiného zvýšení svého společenského statusu. Celkově však v důsledku svého přístupu spíše ztrácí a své postoje je nucen revidovat. Oba bratry spojuje silné avšak dvojznačné pouto důležité k přežití a sebepoznání. Jejich „bratrsko-sesterský“ vztah je ostatně symbolicky vyjádřen v jejich příjmení. Charlie svému bratru často zachraňuje život v nebezpečných situacích, zároveň jej však do těch samých situací právě on dostává. Eli svým humanismem změkčuje Charlieho vražedné chování a obohacuje jeho přímočarý světonázor, tím jej však zároveň brzdí v rozletu.

Sester nezná bratra

V deWittově knize bývá recenzenty vyzdvihován zejména humor (a literární cena Stephena Leacocka je ostatně oceněním humoristické prózy). Přestože text vyniká ironií vybroušeným jazykem a řadou absurdně vtipných scén, tahle stránka knihy nemusí být nutně tou nejzajímavější. Styl románu napsaného v „ich formě“ navíc nadnáší téma záměrné diskrepance mezi společenským statusem desperádského vypravěče Eliho a jeho básnickou či písmáckou krasodušností. Autor neužívá humoru ve formě zábavného samoúčelu, nýbrž spíše coby základního elementu drsné absurdity pomíjivosti lidské existence, v jejímž každém okamžiku se důstojnost života rázem mění na jateční skeč. Pokud má tedy deWittova próza něco společného se jmenovaným Cormacem McCarthym, pak je to právě tento náhled na život v jeho krutosti a nepředvídatelnosti. V textu je řada míst, které to ilustrují velmi názorně: postavy se objevují, aby bez ohledu k sympatiím čtenářů či hlavních hrdinů náhle zmizely neznámo kam, případně se ocitly tváří v tvář neodvolatelnému konci. Typické klišé westernu, že spravedlnosti musí být učiněno za dost, se zde nenaplňuje. Aktéry často prostupuje velký údiv nad náhlou proměnou situace, kterou měli domněle ve svých rukou. Bratři Sesterové v konečném účinku nedosahují „mccarthyovské“ hloubky: temnota lidské existence podtrhnutá drsností světa, v němž každý bojuje o přežití, v deWittově románu spíše rezonuje, aniž by na čtenáře skutečně dosedala svou nezměrnou tíhou. Autor hraje přeci jen na poněkud lehčí strunu; těžko říct, zda tak činí záměrně, aby vytvořil matoucí dílo na kontrastním pomezí, kde se střídá směšnost se stísněním, či proto, že zkrátka nedokázal text uchopit přesvědčivěji a uceleněji v jednom směru. Patrick deWitt tak sice svým čtenářům hází jednu perlu za druhou, ale z celkového hlediska jeho text působí, jako by jeho autor nenašel dostatečně přesvědčivé téma či významotvorný tvůrčí impuls.  Přestože se v knize otevírá řada zajímavých témat, autor klouže jen po jejich povrchu, čímž se kniha stává sice příjemnou a zábavnou, leč spíše efemérní letní četbou.

Marek Jančík