Brutální opričníkův den

Andrej Danilovič Komjaga řečený Pařez je jedním z nedotknutelných opričníků, věrných, kteří oddaně naplňují slovo a dílo velkého Gosudara. Coby suita carových oblíbených vrahů a násilníků léčí neduhy říše jako samozvaní šílení šamani a okyjení duchové odplaty, za což se jim dostává moci a vážnosti takřka neomezené. Jejich velitelství sídlí výmluvně na moskevské Lubjance, kde za sovětských časů úřadovala obávaná KGB a odkud dnes velí špičky nástupnické FSB (Federální bezpečnostní služba). Je třeba podotknout, že opričníci nejsou jen jejich fiktivním nástupcem, ale i pramálo mytickým předobrazem, neboť opričninu jakožto osobní tajnou policii si vynalezl už důmyslný Ivan Hrozný v šestnáctém století a už tehdy byla jejich symbolem mrtvá psí hlava a koště, které smete všechny nepřátele. A to je pouhá předehra pro obcování minulého s přítomným a budoucím.

Den opričníka vypráví o jednom běžně pracovním dni zmíněného Pařeza a volí egocentrickou ich-formu, čímž zdárně evokuje dojem deníčkového záznamu. „Mé mobilo mě budí: Rána důtkami – a křik. Znovu rána – a sten. Třetí rána – a chropot. To mi nahrál Jehňátko na Tajné správě, když tam zrovna mučili jednoho dálněvýchodního vojvodu. Taková hudba i mrtvého vzbudí,“ libuje si hned po ránu v posteli kremelský zabiják z přesvědčení. V mercedesu s vlkodaví hlavou na chladiči a koštětem na zádi vyjíždí za povinnostmi do zkrvaveného Ruska, které ovládá jeho despotická ikona. S Boží pomocí a démonickým sebevědomím jede bojovat s protivenstvím a komu nevadí, že vedle něj bude svoje žluté zuby cenit značně mrtvé psisko, může se svést na přídi. Uvidí obraz říše nové doby, která se zmítá v bizárii ze starobylých tradic, středověkého barbarství, strnulého dogmatismu, moderní technologie a vědy, izolovaná zdmi i pravoslavným fanatismem a očištěná od nepřátel státu a cizích vyslanců.

Vypjatý nacionalismus země s hlubokou tradicí konspiračních teorií reflektují scény davového šílenství a explicitního násilí, kdy lidé hromadně spalují na velké vatře své cestovní pasy nebo přihlížejí veřejnému bičování proviněných. Navzdory křiku, který jakoby se skryl do každé volné štěrbiny, žije říše v omamně smrtícím poklidu. Revoluce je někde jinde a rebelové hynou. Svalil se Zmatek Rudý, Zmatek Bílý, Zmatek Šedý, završila se Obroda. Tento svět je drasticky upokojen, uklidněn, zritualizován, opanován jako cizokrajný ostrov uprostřed padlého světa, jehož dálný Západ skončil v troskách, které ohlodávají „arabští kyberpunkové“, a jehož jedinou skutečnou velmocí je průmyslová Čína. Den opričnika nemá hrdinu, který by proti temnotám bojoval, ba právě naopak má hrdinu, jenž v temnoty bezmezně věří. Zvláštní, archaický jazyk a zvukomalebná větná stavba, kterých přitom užívá, jej zanáší do dalekého dávnověku. Zní to jako psychedelická říkanka, dětské rozpočítadlo, které vždycky na někoho ukáže. A šance na přežití jsou přiměřené tomu, že rozpočítává masový vrah.

Ruská antiutopie s mnoha satirickými záškuby nenabízí mnoho naděje, zato se ale začíná vyplňovat. Vyšla v roce 2006 a předpověděla mezi jinými energetickou krizi z počátku roku 2009, kdy Rusko kvůli sporům s Ukrajinou Evropě zavřelo kohouty s plynem. Vladimír Sorokin za svou kontroverzní vizi získal řadu literárních cen, Libor Dvořák byl letos za překlad do češtiny nominován na cenu Magnesia Litera. Den opričnika je důležitá kniha, neboť je důležité ji mít. Nikoli ovšem jako příručku do budoucnosti. Spíše řekněme pro výstrahu.

Redakce