Andrea Murdock – žena mnoha tváří

Vystudovala Pedagogickou fakultu v Ostravě. Vyučovala němčinu, angličtinu a češtinu pro cizince v klasických a sugestopedických kurzech v Praze, Brně, Mladé Boleslavi,… V roce 2002 ukončila studium na Pražské psychoterapeutické fakultě a o rok později také sebezkušenostní výcvik v rogersovské škole (orientované psychoterapie na klienta). Po ukončení tohoto vzdělání začala v této oblasti pracovat. Nyní má svou malou praxi v Bolaticích na Opavsku.

Přinášíme Vám malou ochutnávku rozhovoru s touto výjimečnou osobou.

Máte za sebou velmi bohatý život a předpokládám, že v něm nadále budete pokračovat. Považuji Vás za opravdu všestranného člověka. Zabýváte se tancem, terapiemi a mnohým dalším. Kde berete na veškerou tuto činnost energii a čas?

To je dobrá otázka. Jsem terapeutka zabývající se celostní prací s tělem. Tato tělesná terapie má název Rebalancing, což znamená vědomý návrat do rovnováhy, návrat do středu. Tato práce se neustále mění a vyvíjí. V podstatě vracím své klienty neustále do středu a když takhle pracuji, tak se samozřejmě i já neustále vracím do rovnováhy. Takže tato práce mě sama o sobě nabíjí. Taky mi nedovolí, abych šla za své hranice, když jsem vyčerpaná, tak mě to prostě stopne. Třeba jeden den nedělám vůbec nic, takže jdu do lesa, spím do desíti. Tělo nedovolí, abych ho přetěžovala. Samozřejmě se to taky stává, například když jsem na cestách, to je vždycky zátěž pro tělo. Nedávno jsem měla kurz v Českých Budějovicích a cestovala jsem vlakem i s plátěným labyrintem, který je vlastně také součástí mé práce a když jsem přijela zpět, tak jsem musela tři dny regenerovat.

Je v našem regionu (Severní Morava) zájem o Vaši terapii?

No… není takový, jak bych si ho představovala. (smích) Řekla bych, že tady převládá tendence, jestliže mě něco bolí nebo když mi tělo dává nějaký signál, vezmu si prášek. To znamená, co udělám je to, že ho umlčím. Tělo upozorňuje, že něco není v pořádku a naše reakce je mlč. Takže je jednodušší vzít si raději brufen, a tak se vlastně člověk neustále přetěžuje až to dojde do stavu, kdy už se do rovnováhy nelze vrátit. Samozřejmě někdy je bolest tak veliká, že nelze jinak, ale neměl by to být automatický zvyk nebo dokonce návyk. Během tělesných terapií se sice stav může přechodně zhoršit, bolest se zintenzivní, ale za chvilku odezní, protože začínáme věnovat pozornost tomu, co se tam skutečně děje. Pro hodně lidí je to něco nového a nezvyklého takto s tělem pracovat, takže si někdy připadám dosti osaměle. (smích)

Nemyslíte si spíše, že je to o nedůvěřivosti a strachu těch lidí?

Určitě taky.

Procestovala jste několik zemí z důvodu pracovních, ale také osobních. Která Vám nejvíce přirostla k srdci?

Kanada. Můj přítel je Kanaďan, pochází z Vancouveru a tam mám opravdu pocit, jako bych tam kdysi dávno žila. Když jsem tam poprvé vystoupila z letadla, tak jsem měla pocit, že jsem doma. Ty lesy, hory… území indiánů, volání divočiny…

Žijete s přítelem tady?

Ano.

Jste zakladatelkou myšlenky vybudovat v Bělé venkovní labyrint a také se Vám to povedlo. S tímto budováním byla určitě spojena dlouhá cesta. Můžete nám ji přiblížit?

Mám příběh o labyrintu na svých webových stránkách. Poprvé jsem se setkala s labyrintem právě ve Vancouveru. Byl to vnitřní labyrint, který je uvnitř Anglikánského kostela. První chůze tímto labyrintem byla pro mě tak silným zážitkem, že jsem tam začala chodit každý den během mého pobytu v Kanadě. A zjistila jsem, že je to něco tak léčivého pro lidi, že to chci mít tady. Chci mít tento zážitek i tady. Zcela sobecky. (smích) Prostě jsem si říkala, že by to bylo super pro lidi, a že se mi to splnilo, tak to mi připadá jako dar z „hůry“, protože to fakt klaplo. Vše běželo jako na drátku, podařily se získat peníze, objevili jsme krásné místo.

Sledujete, jak je labyrint navštěvován?

Přes zimu je to trochu slabší. Ale počínaje jarem přichází spousta lidí. Je tam i léčivý pramen, takže i lidé, kteří o labyrintu nevěděli, ho při návštěvě objeví a něco se o něm dozví. Ne každý labyrintem projde do středu a zpět, ale je jich čím dál tím víc. Už jsem tam viděla důchodce, obchodníky v kravatě, což mě úplně udivilo, byly tam děti, byly tam páry, rodiny. Takže chodí.

Slyšela jste už nějaké ohlasy, ať už kladné či záporné?

Většinou nejvíce ohlasů dostanu, když tam jsem. Protože když tam jsem a chodím, tak slyším, jak lidé reagují. Lidé asi nevědí, kam by mohli své názory napsat, to je moje slabé místo. S reklamou bojuju. (smích)

Působíte v Bělé a v Bolaticích, kde máte své hodiny. Chodí na ně tanečníci pravidelně?

Vše se neustále mění a je v pohybu. V Bělé jsme přes zimu netančili, ale chceme zase začít. V Bolaticích došlo k poklesu zájmu. Měli jsme velice krásné místo na koupališti, tam byl sál kde byly zrcadla i koberec, tedy ideální místo. Ale bohužel, což do dneška nechápu, se do takového ideálního místa pro tanec nastěhovaly kola na spinning. Myslím si, že není možná ani tak nutné, aby se člověk na spinningu viděl v zrcadle, kdežto pro tanec je to opravdu nezbytné. Takže to pohořelo najednou na místě, a měli jsme roční pauzu. Letos jsme začali v rodinném centru JEŽEČEK. Je to příjemné místo, ale chybí tam zrcadla. A to ženy potřebují. Vidět se. U těchto tanců a všeobecně pro tanec vůbec platí, že než se dostaví výsledky, musí mít ženy trochu vytrvalosti a trpělivosti. Není to o spalování tuků, není to o hubnutí, což mě připadá, že se stalo posedlostí. Půjdu někde, hlavně když tam budu hubnout. Chtěla bych změnit tady toto myšlení. Jdu tančit abych znovu získala svou ženskost, abych vytvarovala postavu zevnitř, jemně, ale musí to být dlouhodobě, a na to většinou ženy nemají trpělivost. Ony se prostě nadchnou, chodí 4 měsíce pak zase skončí. Není to úplně takové jak bych si představovala, ale jsem vděčná za každou ženu, která přijde. Protože i když se třeba jen ve třech nebo ve čtyřech znovu probudí ženskost, která mi tady tak chybí, tak to bude super.

Často zavítáte i do sousedního Polska. Proč navštěvujete právě tuto zemi? Vidíte nějaké rozdíly v tanci mezi Čechy a Poláky?

V Polsku v Ratiboři, mě našly přes webové stránky dvě ženy, které mají taneční studio, dělají jógu a tanec. Studio se jmenuje Studio Ruch VIS. Takže jsme začaly spolupracovat a bylo to inspirativní, bylo to perfektní. A doufám, že se to zase obnoví po vypořádání se s místem. Studio se stěhuje. I ženy byly skvělé, za prvé jich tam chodilo hodně a byly jiné než Češky. Otevřenější. Mám pocit, že se tady ženy před sebou buď stydí, nebo mají pocit, že je ta druhá hodnotí. Na vesnici prostě funguje něco, co jim brání se nějak otevřít. Naopak město např. Ratiboř je jiné. Hodně jsme se nasmály. Tančily jsme tři hodiny, dokonce o sobotách, což tady vůbec nepřichází v úvahu. Tady se musí zametat, uklízet. Tam si prostě ženy na sebe našly čas a od 10 do 13 hod tančily. Chodily tam i ženy starší například i kolem šedesáti, silnější postavy a dělaly si i samy ze sebe legraci a neřešily nic, nebraly to tak vážně. Hodně dobře se mi tam pracovalo.

Kromě toho je pro mě momentálně velice zajímavý Tanec proměny, který teď probíhá jednou měsíčně v Ostravě v Pranáva jóga centru a jednou měsíčně v Jablunkově. Tento tanec probíhá za doprovodu živé hudby, takže tam jsou didgeridoo, šamanské bubny, flétny, tibetské mísy a jsou to dvě hodiny tance, který je úplně spontánní. Provázím ho pouze slovem, tak aby vygradoval, ale netančíme žádné choreografie, žádné struktury. Je to taková terapie tancem. A je to hodně silné a vyživující.

Můžeme tedy spojit Tanec proměny s pojmem Freedance?

Freedance se změnil na ten Tanec proměny. Zjistila jsem, že freedance lidé chápou různě. Když kliknete někde na internet, tak se tam objeví všechno možné. Chtěla jsem to více specifikovat nebo najít nové jméno, které vystihuje přesně to, co se tam děje. Inspirovala mě Míša, která hraje ve skupině Rytmy země na flétnu (skupina, která doprovází na hodinách, pozn. autora) a řekla mi, pojď a vymysli nějaký nový název, už nemůžeme být freedance. Moc ráda tvořím společně s touto skupinou.

Navštěvuje tento druh tance hodně lidí?

V Ostravě celkem hodně.

Chodí na něj i muži?

Ano chodí i muži. Člověk se tam může projevit se vším všudy, prostě úplně pustit kontrolu. Pracujeme tam i s vnitřním zvířetem, je to hodně instinktivní a může to jít i do jemna. Trvá to dvě hodiny. Připravuji teď i víkendový pobyt, protože stres, který se nahromadí v těle, člověk není schopen uvolnit za dvě hodiny. Podaří se uvolnit hodně, ale ne všechno. Střídala bych reprodukovanou hudbu s živými muzikanty a s labyrintem, myslím si, že to bude skvělé.

Takže Česká republika je v chápání tance pozadu oproti jiným zemím…

Ve velkých městech jako Praha, Brno, Ostrava, je bříšní tanec velmi rozšířený. Mám ale pocit, že není břišní tanec jako břišní tanec. Protože někdy se i ten břišní tanec může změnit v nějaký workout. Ženy tam makají úplně stejně jako na nějakém spinningu. Určitě takové Turecko, kde jsem byla 3 měsíce, tak tam to hodně žije folklorem. Tam mě neskutečně oslovil cikánský tanec, učila jsem se ho přímo u cikánky v cikánské čtvrti. V Turecku ženy tancem prostě žijí a projevuje se to tím, že jsou spontánní, živější, více sexy. Tady mi to připadá takové neotevřené. Není ale divu. Byla tady válka a ženy musely přežít bez mužů, a tak se uzavřely a hodně to bylo jenom o tom vydržet a pracovat, vybudovat to znovu. Teď se to ale pomaličku mění, a tak se člověk někdy musí obrnit trpělivostí.

Co Váš přítel, podporuje Vás? Dochází na taneční hodiny?

Určitě podporuje. Na tance ale nechodí, on je muzikant, vyrábí hudební nástroje a koncertuje, komponuje hudbu. Tanec se mu ale líbí, i když pořád tvrdí, že on tancovat neumí. Je naprosto ponořený do svého oboru. Jednou se zúčastnil Tance Proměny s Rytmy země a byl to nádherný zážitek, ale já ho více vidím jako takového sólového jedince, je lev a je prostě sólový hráč. (smích) Takže v týmu to je pro něj trošku obtížnější. Ale určitě mě podporuje. Myslím si, že kdyby nebylo jeho, tak se daleko více poddám zdejší mentalitě.

Měli jste i nějakou zajímavou akci na Silvestra. Můžete ji našim čtenářům přiblížit?

To bylo v Praze. Byl to takový veliký projekt, který se konal v Karlíně v nádherných prostorách. Celé se to jmenovala Tanec pro zemi. Idea byla, aby se lidé na silvestra bavili bez alkoholu a aby se oslavila Matka Země. Byly tam servírovány různé čaje, nějaké dobroty, hrál tam dj z Frekvence1, pan Sedloň. Nakonec se spojila akustická a elektronická hudba, lidé začínali tančit, a pak se přidaly šamanské bubny. Prováděl se rituální přechod do Nového roku. A na tento rituál navazoval rituál s plátěným labyrintem, kdy lidé tímto labyrintem procházeli, tančili v něm, meditovali, lezli po čtyřech, plazili se. Myslela jsem, že to bude trvat hodinu a najednou bylo pět ráno. Dodnes mi píšou, že to byl úžasný zážitek. To mě vždycky posílí a potěší.

Máte v plánu pustit se do dalšího projektu? Například umístit venkovní labyrint na jiném místě?

Další venkovní labyrint by byl krásný, kdyby byl ještě na jiném místě, ale zatím jsem vděčná i za ten v Bělé. A na cesty se vydávám s přenosným „zlatým“ labyrintem.

Na závěr by mě zajímalo, zda se při této činnosti dá v dnešním životě uživit. Přece jen to není u nás ještě tak známé. Děláte i nějakou jinou práci?

Příležitostně tlumočím, z němčiny do češtiny a naopak. Ale naštěstí tlumočím kurzy, které jsou právě o práci s tělem a všem co mě zajímá a inspiruje. Nemůžu dělat něco, co mě nebaví, to by zkrátka nešlo.

Ráda bych paní Murdock ještě jednou poděkovala za příjemný rozhovor. A naše čtenáře ujistila, že tento rozhovor rozhodně nebyl poslední, tak nemusí smutnit při dotčení těchto vět.

Lucie Steffková

Již pár měsíců se řadím mezi studenty Ekonomické Žurnalistiky na VŠB. Patřím mezi lidi, kteří se neustále smějí a snaží se vykouzlit úsměv i na jinak zabručených tváří. Miluju sport, upřímnost a nejvíce své přátele, bez kterých si život nedokážu představit. Tak to jsem já pánové a dámy, bez obalu, přesně taková, maková.