David v knihovně

Jiří David je nepochybně na české umělecké scéně „persona grande“ a současně, i díky kontroverzím a především velice výrazným uměleckým počinům (asi málokdo přehlédnul obří neonové srdce nad Pražským hradem), je znám i širší veřejnosti. Jeho umělecký projev má silný vizuální potenciál, kterého dociluje kombinací různých uměleckých přístupů. Jeho díla lze spatřit jak v prodejních galeriích zaměřených na moderní a současné umění (kde nejčastěji bývá zastoupen grafikou či malbou), tak také ve volném prostranství jako „parazitující objekty“ (viz. neonové srdce) a samozřejmě v muzeích a galeriích moderního a současného umění, kde mají své pevné místo.

Výstava je trefně prezentována jako „předběžně retrospektivní“, což jasně dává najevo umělcovu aktuálnost. Schválně se vyhýbá označení čistě „retrospektivní“, které by jej stavělo do pozice časem prověřeného, vysloužilého umělce a aktuálnost, jež je z jeho děl jasně patrná, by se vytrácela. Pro mě velice příjemnou změnou, kterou člověk zjistí ihned při příchodu, je architektonický koncept celé výstavy. Chvílemi jsem měl pocit, jako bych se ocitl v úplně jiné galerii, silně připomínající galerii v městské knihovně. Originálně a sofistikovaně přetvořený prostor výborně koresponduje s celkovým konceptem expozice i se samotnými uměleckými díly. Musíte si ten prostor jakoby sami sobě objevovat, přizpůsobit se mu a „přistoupit na jeho hru“. Stejně jako s některými vystavenými objekty, které jsou umístěny způsobem, kde aby jste si jich vůbec všimli, musíte být opravdu moc zvědaví, a i tak si myslím, že vám unikne značná část expozice.

Velké množství vystavených objektů a maleb dle mého názoru nesnižuje jejich účinek. Interakce objektů s prostorem, silný výrazový potenciál, i významová rovina je vlastní většině děl a podtrhuje umělcovu vyjimečnost. Je otázkou, zda kvalita děl kolísá. Samozřejmě při takovém množství děl je asi nejlepší zvolit více selektivní způsob nazírání. Ve spojitosti s výše zmiňovaným prostorovým uspořádáním a někdy dotěrně hrubými až „brutálními“objekty může člověka přepadnout pocit stísněnosti nebo úzkosti. Osobně jsem měl někdy velký problém s porozuměním jednotlivých děl a některým jsem se raději i vyhýbal.

Velice svérázný způsob vyjadřování se samozřejmě nemusí zamlouvat každému (viz. řada toalet připevněných na zdi). Pokud ale člověk jenom trochu zná současné umění a jeho nekompromisnost, a s tímto vědomím navštíví zmíněnou výstavu, pochopí, že pokud je umění v rukou takové osobnosti jako je Jiří David, tak neztrácí dech a má stále co nabídnout.

Výstava trvá do 10. 5. 2009.

Redakce