Drama Skafandr a motýl

Úžasný a asi nejemotivnější příběh, kterému jsem neodolala a který mě zcela pohltil, natočený roku 2007.

Zdroje obrázků: janie.8bit.cz, nekultura.cz, fdb.cz, filmer.cz

Děj příběhu popisuje život úspěšného muže, který žije se svou ženou a dětmi. Jednoho dne v autě prodělá mozkovou mrtvici, při které mu ochabne kompletně celé tělo od hlavy až k patě. Nemůže se vůbec hýbat ani mluvit, jen slyší a může mrkat, nic víc. Celý příběh vidíme z pohledu očí pacienta.

Příběh poukazuje na to, jak byl úspěšný, jak miloval svou ženu a děti. Po mozkové mrtvici zůstává celý rok v nemocnici, kde se o něj starají odborníci. Logopedka se ho snaží rozmluvit různými cvičeními, pečovatelé se starají o jeho tělo. Jean Claudeovi je trapné, že se o něj a o jeho tělo musí starat cizí lidé.

Na návštěvu za ním přichází rodina a jeho nejlepší přítel, kterého vždy rád vidí. Jean Claude měl také velmi dobrý vztah se svým otcem, kterého miloval. Ten už je ale velmi starý, nemůže se hýbat a dostat se z bytu ven, je doma uvězněný:

Jean Claude je zase uvězněný ve svém těle. Můžeme slyšet jeho myšlenky a to, jak je zoufalý a neví co dál. Jednoho dne se Jean rozhodne, že se sebou něco udělá, kvůli své rodině a ostatním lidem, které má rád.

Rozhodne se, že napíše knihu o sobě a o tom, jak žije ve skafandru (nemocničním), jak je uvězněn ve svém těle. S pomocí logopedky se mu podaří napsat každý den pár stránek:

Domlouvání se s Jeanem je zcela nemožné, ale šikovná paní logopedka se rozhodla, že způsob, jak s ním komunikovat a poté napsat knihu, najde. A taky se stalo. Právě tyto scény, kdy se logopedka snaží „komunikovat“ s Jeanem, se mi velmi líbily. Stejným způsobem se s ním dorozumívala i jeho manželka a přítel.

Jednalo se o způsob, který bych nazvala „komunikace tabulkou“. Logopedka vypsala na takovou tabulku písmena v pořadí, v němž se nejčastěji využívají při rozhovoru. A tato písmenka vždycky pomalu četla Jeanovi a když pacient chtěl použít zrovna nějaké písmenko, tak 1x mrknul okem.

Takže knížka se psala tímto způsobem. Pokaždé když řekla logopedka písmeno a Jean mrknul, že tohle písmeno chce použít, tak si ho logopedka hned zapsala. A takhle se úspěšně sepsala celá kniha. A pokud se jednalo o nějaké otázky, tak to fungovalo podobně. Spočívalo to v tom, že když se Jeana někdo na něco zeptal a jeho odpověď zněla „ano“, tak zase 1x mrknul, pokud Jeanova odpověť zněla „ne“, tak mrknul 2x za sebou. A právě tohle je super možnost, jak komunikovat s člověkem, co je po mrtvici. Opravdu zajímavé.

Jindy se Jean zase rozhodne, že by chtěl začít alespoň trochu zpívat, a podaří se. Jeho chrochtání považují odborníci v nemocnici za velký zázrak. Když to vypadá, že by se situace mohla lepšit, dostává Jean zápal plic a umírá 10 dní poté, co mu konečně vyšla jeho knížka.

Úžasně napínavý, emotivní příběh, který mne zaujal natolik, že je to pro mne doposud ten nejlepší a nejvíce dojemný příběh plný emocí, který jsem viděla. Příběh, při němž si člověk uvědomí, že by si měl cenit toho, že je zdravý!

Nejlepší film, jaký jsem kdy viděla, úplně mne „dostal“! Doporučuji každému ke shlédnutí!!

Dominika Kamenská