Hana Hindráková: Chci dávat lidem naději prostřednictvím svých knih

Na úvod bych Vás poprosila, zda byste se našim čtenářům LaCultury v krátkosti nepředstavila.
Jsem spisovatelka a zakladatelka neziskové organizace Fair, o. s. Od roku 2012 mi vyšly tři romány z keňského prostředí: Děti nikoho (Alpress), Karibu Keňa s podtitulem Láska v ohrožení voodoo (Ikar) a Dobrovolnice (Alpress).

Paní Hindráková, Vaše jméno figuruje na bezpočtu internetových stránek, ať už jde o Vaše knihy (počítám i recenze), dobrovolnictví v Keni nebo zmínky o občanském sdružení Fair. Těší Vás tato mediální pozornost?
Jsem za to ráda, protože díky tomu mohu lépe upozorňovat na problémy Afriky, ale i seznamovat čtenáře s jejími krásami.

Než přejdeme ke konkrétnějším otázkám Vaší práce, zajímalo by nás, čím je pro Vás psaní knih? Berete to jako nějaké „vnitřní poselství“ nebo je to jednoduše pouhý koníček?
Beru to jako naplnění mého života. Chci dávat lidem naději prostřednictvím svých knih.

Čtenáře by jistě zajímalo, jak vlastně píšete, když píšete? Mám tím na mysli, zda potřebujete naprostý klid pro psaní, plný žaludek, vytopenou místnost, nebo právě naopak za jakýchkoliv situací si dokážete sednout k počítači a začít psát své myšlenky.
Pokud píšu první verzi knihy, potřebuji naprostý klid, plný žaludek, teplo a zapálenou svíčku. Když se věnuji druhým a dalším verzím knihy, pouštím si rádio.

Jak dlouho Vám trvá napsat knihu? Máte svůj specifický styl práce, např. že píšete pouze celé dny a noci máte vyhraněné pouze pro spánek?
Od prvního řádku po tisk mi to trvá cca dva roky, knihy jsem psala u práce na plný úvazek, většinou po večerech a o víkendech. Ideální je, když se mohu věnovat psaní třeba šest až osm hodin v kuse. Dvouhodinové psaní je příliš krátké, protože sotva se člověk do toho dostane, tak už zase končí. Během noci jsem psala jenom výjimečně.

S tím souvisí i jak nebo kdy odpočíváte? Najdete si aspoň malou chvilku pro lenošení?
Samozřejmě se mezitím snažím i odpočívat a trochu lenošit. Ale ne vždycky to vyjde.

Když píšete, představujete si své čtenáře, nebo píšete jen pro sebe?
Když píšu, představuji si svoje postavy a prostředí, v němž se nacházejí.

Nedávno se na pultech českých knihkupectví objevila Vaše nová kniha „Dobrovolnice“, třetí kniha v pořadí z afrického prostředí. Existuje mezi nimi nějaká paralela? A pro koho především jsou tyto knihy určeny?
Každý z mých afrických románů je odlišný. Zatímco Děti nikoho vyprávějí o životě na ulici, Dobrovolnice, jak už název napovídá, se věnuje tématu dobrovolnictví. Tyto dva romány jsou jak pro ženy, tak pro muže. Knihu Karibu Keňa bych doporučila hlavně ženám, protože se jedná o milostný příběh s voodoo zápletkou.

Předchozí knihy jsou naopak pojaté naprosto odlišně. Věnují se krásám skotské divočiny, Nového Zélandu, Chile nebo Argentiny. Co Vás přimělo opustit toto téma a vydat se po nelehkém životě na „černém kontinentu“?
Jednalo se hlavně o deníkové zápisky z cest, zatímco knihy z afrického prostředí jsou romány. Psát cestopisnou literaturu mě až tak nebaví, psala jsem to hlavně pro rodinu, aby se mnou mohli zpětně cestovat. O Keni jsem začala psát, protože se mi po ní stýskalo. Během psaní jsem se tam aspoň mohla přenést.

Jak to vlastně je – kde v románu vede hranice mezi skutečností a fikcí? Mají postavy Vašich knih reálné předlohy?
Na tuhle otázku odpovídají spisovatelé hrozně neradi :-). Já vycházím hodně z reality a mé postavy mají reálné předlohy.

Děj příběhů se odehrává v přímořském státu ve východní Africe – Keni. Při vyslovení tohoto státu mi automaticky problesknou hlavou savany, národní parky, mnoho různých druhů živočichů, ale také bída či nerovnoprávné postavení žen. Zajímalo by nás, jak ji Vy sama vidíte? Proč jste si vybrala zrovna toto místo pro Vaše romány?
Protože Keňa je moje srdcová záležitost a můj druhý domov. Když o ní píšu, jako bych tam byla. Vidím Keňu jako nádherou zemi s přátelskými lidmi, ale jako všechno má samozřejmě i stinné stránky… chudoba, kriminalita, vysoká nezaměstnanost…

Kromě psaní románů s africkou tematikou jste předsedkyní neziskové organizace Fair, o. s. Její hlavní cíl je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí. Funguje již od roku 2008, co bylo tehdy důvodem k rozhodnutí takovou organizaci založit?
Chtěla jsem v Keni pomáhat, ale jiným způsobem, než to dělá většina organizací. Nechtěla jsem tam nic rozdávat, ale podpořit aktivity, které vzejdou od místních lidí.

Občanská společnost Fair momentálně pořádá několik projektů v Keni a České republice. Můžete nám o nich podat nějaké bližší informace a také jak se mohou naši čtenáři zapojit, kdyby je to zaujalo a chtěli nějakým způsobem pomoci?
Nyní máme dva projekty založené na mikropodnikání. V Kisumu v západní Keni jsme podpořili tři ženy, které budou chovat slepice a prodávat vejce. Ve slumu Kibera v Nairobi pomáháme zařídit třem ženám šicí dílnu. V současné době sháníme peníze na projekt farmaření v západní Keni pro kluky ulice, kteří se tak snaží vrátit zpátky do společnosti. Více informací můžu poskytnout na emailu hana.hindrakova@fair-ngo.eu.

Pojďme se ještě vrátit k literatuře. Na Vašich webových stránkách jsme se dočetli, že v současné době pracujete na dvou románech „Očarovaná“ a „Lovci lebek“. Neprozradíte nám, na co se máme těšit? O čem to zhruba bude?
Román Očarovaná je o Češce, která se vypraví do Keni hledat ztracenou sestru a bude muset čelit čarodějnickým praktikám. Příběh má reálný základ, protože jsem při březnové cestě do Keni navštívila čaroděje.
Román Lovci lebek vypráví dramatický příběh Jaroslava Jelínka z české speciální zásahové jednotky. Bude to můj první neafrický román, který píšu ve spolupráci s policistou Jiřím Johánkem.

Máte nějaké téma, kterému jste se ještě nevěnovala, ale už se na něj delší dobu chystáte?
V další knize bych se chtěla věnovat tématu nigerijského gangu, ale nejdřív chci dopsat Očarovanou a Lovce lebek.

A úplně nakonec máte tu jedinečnou možnost ještě říct cokoliv, co byste ráda lidem vzkázala. Je to jen na Vás.
Poděkování mým čtenářům za jejich zpětnou vazbu a mé kamarádce Lence Pastorčákové za její velkou podporu.

Zdroj fotek: Hana Hindráková

Eliška Okapová