Hobit by mohl v úžasných krajinách Středozemě přidat do kroku

Devět let uplynulo od premiéry Návratu krále, pompézního završení a zároveň rozloučení s magickým světem, který v knižní podobě položil základy moderní fantasy. Cesta Hobita, jehož realizace se díky enormním tržbám a popularitě u diváků i odborné veřejnosti zdála samozřejmostí, byla nakonec spíše neočekávaná a stejně tak složitá. Po několika režisérských, scénáristických i producentských šarádách se Hobit nakonec za dobrodružstvím na plátně vydal, a opět pod vedením Petera Jacksona.

Ten velkohubě sliboval podobnou epickou fantasy jako Pán prstenů, vrátil do Středozemě v knížce nefigurující postavy a ujal se úkolu z kratší, lehce naivní pohádky vyextrahovat příběh natolik atraktivní, aby vystačil na tři bezmála tříhodinové díly. Opravdová výzva i pro mistra mezi ptačími přelety nad krajinou.

Bohužel z toho logicky vyplývá, že se Hobit natahuje jako žvýkačka, místy až neuvěřitelně nesmyslným způsobem. Nejvíce trpí hlavně první polovina představující členy výpravy, která se stejně scvrkne na sled scén, kde anonymní postavy hrozně dlouho jedí, mluví nebo se střídavými úspěchy vtipkují. Zbytečně dlouhá je i zastávka v Roklince, kde zaujme éterická Cate Blanchett v roli Galadriel, pomrkávajíc na diváka, že je opět tady, leč její přítomnost je stejně jako u zbytku výsadně „pánprstenovských“ postav nicneříkající. 

Ne nutně však natahování fungovalo pouze negativně. Scéna souboje kamenných obrů měla onu jacksonovskou epickou jiskru, pronásledování ústřední výpravy Bílým skřetem je osvěžující nápad, jehož podstata se projevila v závěru filmu. Jackson se podobně jako u slavné trilogie nebál vystoupit ze stínu knihy. Scénáristicky si výborně poradil s častým neduhem knižního Hobita, přílišnou náhodou. A tak se oproti předloze na mýtině neobjevili vrrci a skřeti náhodou, stejně tak například náhodou neletěli kolem Orli a příběh oplývá příjemnou uvěřitelností. 

Hobit plně nepřesvědčí i co se týče originálních scén, které mají zacelit dlouhou stopáž a přidat vyprávění na dynamice. Na jednu stranu máme úžasný prolog, tajemně a opatrně odhalující hlavního antagonistu Šmaka a pád trpasličího království, na druhou stranu se z nejasných důvodů dostává prostoru Radagastovi, za jehož  CGI letní edici vánočních saní by se  v kině styděl i Santa Claus. Velká snaha o navázání na úspěch Pána prstenů je vidět, když se  Jackson od původního nádechu pohádky odklání zakomponováním zlověstného vzestupu Nekromanta a degradací zvířecích ras na pouhé živočichy, často sloužící pouze jako dopravní prostředky.

Hobit není špatný film, naopak. Středozem je stále fascinující, nádherná, plná života a trpasličí družina s hobitem a čarodějem je vlastně docela fajn, přestože charismatem společenstva prstenu zatím neoplývají. Jackson stále svému řemeslu rozumí, pouze postrádá jistotu a suverenitu, což je místy až příliš hmatatelné. Dokáži si ale naprosto přesně představit, že každá scéna dostane s existencí dalších dílů skálopevnou a oprávněnou podstatu. Samostatně jde pouze o velmi dobrý snímek, který dech jako bitva o prsten moci nevyrazí. 

David Bulawa

Obyčejný, snad milý student z Ostravy s multi-rozsahem zájmů. Čeká mne studium kulturně-politické geografie a biologie na Ostravské univerzitě, které bych chtěl více usměrňovat k asijským nejen lingvistickým vědám. Miluji Japonsko, v poslední době i Koreu, Taiwan, Čínu i jiné země jihovýchodní Asie. Miluji hudbu, jak západní tak východní - nalézt v mém ipodu poslední hit Nelly Furtado nebo Kobukura není tedy výjimečný jev. Miluji filmy, jsem závislý na CSFD, a taktéž bedlivě sleduji a kritizuji západní a východní kinematografii. Miluji zvířata - a to většinou ne ta moc oblíbená. Proto mi vadí, když někdo nazve delfíny rybami nebo napíše ve slově medúza kroužkované u. Díky příležitosti přispívat na LaCultuře vás budu chtít seznámit s u nás neoprávněně opomíjenými kulturními střípky daleké Asie.