Jsme snad digitálně dementní?

Digitální demenci jako novou civilizační chorobu 21. století pojmenovali lékaři v Jižní Koreji, když u mladých dospělých zaznamenali stále častěji se vyskytující poruchy paměti, pozornosti a soustředění, dále pak emociální i celkovou otupělost. Výsledky nazvaly jako syndrom digitální demence. Význam slova demence se dá téměř doslova přeložit jako duševní pokles, při kterém dochází k nižší duševní výkonnosti v podstatě proto, že nám odumírají nervové buňky.

Hned v úvodu své knihy Spitzer vysvětluje, jak vlastně funguje mozek člověka, jakým způsobem se jeho jednotlivé části v průběhu života vyvíjejí, jak můžeme my sami přispět lepšímu rozvoji a jak je to vlastně s těmi nervovými buňkami, které jsou tu tolikrát zmíněny. Ačkoliv se jedná o pasáž odbornější, je doplněna řadou obrázků a grafů, proto základní principy fungování lidského centra pochopí i laik. Otevře se mu tak cesta, do které v průběhu knihy budou zapadat další a další kamínky, až nakonec sestaví obraz příčin vzniku tohoto syndromu přesně tak, jak jej Spitzer v knize vykresluje.

V USA se dnes mladiství věnují digitálním médiím více času než spánku – klikáním a zíráním na obrazovku stráví až 7,5 hodiny denně. V Německu v obdobném průzkumu dospěli ke stejnému výsledku, ovšem bez započtení doby užívání mobilů a MP3 přehrávačů. Konzumem médií děti stráví více času jak ve škole. Všude proklamovaná myšlenka, že užíváním počítačů při výuce se přeci děti učí lépe, je taktéž mylná. Nikdo se nenaučí z obrazovky lépe. Barevní interaktivní panáčci dětskou pozornost sice upoutají, to je ale tak vše.

Rodiče dnes kupují dětem počítače domů v domnění, že tak zajišťují dětem lepší vzdělání, opak je však pravdou: počítač doma vede k horším výsledkům ve škole. Děti jsou rozptýlené, na počítači hrají převážně počítačové hry, o jejichž škodlivosti už bylo řečeno dost, nebo surfují na sociálních sítích a chatují. Ačkoliv opět mohou nabýt dojmu, že 200 přátel na Facebooku svědčí o společenské oblibě a o mnoha blízkých kontaktech, které tak spokojeně udržují, nedostatkem osobního kontaktu se dospívající izolují, nejsou schopni se v budoucnu adaptovat v lidském prostředí, neumějí komunikovat a být empatičtí. Přes obrazovku přeci ještě nikdo nikoho neobjal.

A protože se dnešní děti rodí do generace digital natives, tedy mezi takové, kteří počítače a média berou jako běžnou součást doby, vidí Spitzer potřebu věnovat se tomuto tématu právě s takovou důrazností, o jakou se ve svých studiích snaží. Zárodek digitální demence totiž tkví právě v nejmenších. Výsledky jeho výzkumů jsou alarmující, je tak potřeba zveřejňovat je a zabývat se jimi dnes a denně. Jako otec ostatně v knize několikrát zmiňuje, že by opravdu nechtěl, aby se ho vlastní děti po několika letech ptaly: „Tati, tys to všechno věděl?“

 „Digitální média způsobují závislost a okrádají nás o spánek. Poškozují paměť, berou nám duševní práci, a proto jsou pro potřeby učení v oblasti vzdělávání naprosto nevhodná. Ohledně našeho ducha a našich vzájemných styků nemají žádné pozitivní účinky, nýbrž spíše víceméně četné účinky vedlejší: na internetu se víc lže a podvádí než v reálném světě. Kdo si klikáním myší otevírá virtuální svět, dokáže o něm přemýšlet mnohem hůř (neboť výrazně pomaleji) než ti, kteří chápou (tedy uchopují) reálný svět. A kdo o naučených poznatcích diskutuje v reálné trojici lidí, počíná si lépe než ten, kdo se dvěma dalšími o poznatcích chatuje. Sociální sítě narušují sociální chování a podněcují úzkost a deprese. […] A užívání digitálních médií v mateřské školce nebo na nižším stupni základní školy je vzhledem k velké tvárnosti mozku v dětském věku v podstatě totéž jako navykání mladých lidí na návykovou drogu.“ (ukázka z knihy)

Možná nejvíce zarážející na celé věci je, že instituce, organizace a politici, kteří by měli v rukou moc užívání digitálních médií regulovat, strkají hlavu do písku. Například v Německu udělila porota, jmenovaná spolkovým sněmem, tento rok Computerovou cenu akční počítačové hře Crisis 2 plné násilí. Spitzer z tohoto jednání logicky vyvozuje, jak se má něco změnit, když prakticky nejvyšší místa tyto posuny trávení volného času odměňují?

Kniha Digitální demence je sice plná statistických údajů, faktů a suché teorie, Spitzer však vědecké výsledky dokáže zprostředkovat přijatelně zábavnou a názornou formou. Po přečtení vám v hlavě bude vyvstávat mnoho otázek, po hlubší úvaze nad realitou vám budou možná povstávat i vlasy na hlavě, jednu věc však uděláte okamžitě: vypnete počítač a další digitální rušiče.

… nebo jste už digitálně dementní?

Manfred Spitzer – Digitální demence

vydal Host, Brno 2014

343 stran

Martina Víchová

„Čtení knih je nejhezčí způsob zabití času.“ Knížky dřív nebo později zlákají každého, k čemuž může přispět právě i knižní rubrika LaCultury.