Kapela Kryštof zní v kinosálech „Sqěle“

Zarytí fanoušci ocení neplánovaný a bez scénáře zpracovaný dokument, který vypráví o samotné kapele. O jejím vzniku, první společné zkušebně několika mladých kluků milujících hudbu a toužících po slávě. Kapela popisuje každý krůček svého vývoje od ručně psaných plakátů, koncertů v mini klubech, kulturácích až po hraní ve vyprodaných halách, divadlech a na pódiích festivalů. O tom, že jsou obyčejní kluci, vypovídá nejlidštější a nám obyčejným smrtelníkům zřejmě nejbližší část celého dokumentu – vztahy s ženami, domov, manželky, problémy s fanynkami i osobní svědectví. Dojde i na vyostřené chvíle, kdy členové kapely měli plné zuby veškerého dění a chtěli partičku hudebníků opustit. Vynechána není ani recese na Slavících, která strhla vlnu zájmu bulvárních špehů, zakončena slovy „…tohle opravdu vyšlo v českých médiích“.

Pokud sledujete dění v kapele, videa na internetu a oficiálních webovkách, zákulisí koncertů, turné už pro vás nebude velkou neznámou. A jak to všechno dopadne? Poslední otázkou: „Co budete dělat v padesáti letech?“

Jednoznačně jde o nezapomenutelný audiovizuální zážitek. Jedno mínus jsem ale přece jen našla. V pohodlných sedačkách Cinestaru to není ono. Bylo by, kdyby dokument nedoprovázelo živé hraní. Mnohdy jsem měla nutkání křičet, zpívat a tančit. Ale jaké by to bylo bez koncertu jen s playbackovými vypalovačkami? Suché, bez života. Můj negativní osobní pocit vykompenzovala výborná akustika. Slyšet odrážející se znění každého tónu jednotlivých nástrojů, zanikající obvykle v éteru nekvalitního zvukového prostředí, je senzací, která se jen tak neslyší.

Před koncertem poskytla LaCultuře kapela Kryštof rozhovor v zastoupení Richarda Krajča a Nikolaje Atanasova Arichteva:

Máte za sebou dva včerejší koncerty v Ostravě, které odstartovaly turné po českých kinosálech. Jak se po nich cítíte? Splnily Vaše očekávání?

Nikolaj: Tenhle formát je úplně nový, nikdo ho nezkoušel, takže jsme nevěděli, co od něj čekat. Po třídenních zkouškách v Praze jsme měli určitou představu a byli zvědaví, jak na to budou fanoušci reagovat. Lidé se zasmějí, přemýšlí, poslouchají a nakonec tleskají ve stoje. Myslím, že to splnilo naše očekávání a dopadlo to dobře.

Richard: Mě vcelku zaskočilo, že věci, o kterých jsme si po veřejné generálce v Praze mysleli, že můžeme vystřihnout, jsou pro lidi zajímavé a vtipné. My už jsme to přeci jen viděli tisíckrát a nebyli příliš soudní. Jsem rád za to, že věci, o nichž jsem pochyboval, fungují a jsou na správném místě.

Nikolaj: Turné je vyloženě pro fanoušky a to se nám také potvrdilo v kinech. Reakce fanoušků jsou odlišné od reakcí novinářů a našich rodin, které tohle všechno znají. Zajímají je úplně jiné věci než novináře a projekt je připravený právě pro ně, aby věděli, jak kapela funguje, jaké máme zázemí, apod.

Na tuhle otázku bude ještě možná brzy, ale přesto. Přišli jste na nějaký problém, háček, něco, co byste bývali udělali jinak?

Nikolaj: Z osobního pohledu, když se vidím na plátně a poslouchám sám sebe, říkám si, že některé věci jsem mohl říct lépe. Spoustu rozhovorů a videí dělal Marek Dvořáček, který za námi ve volných chvílích chodil s otázkami, na které jsme nebyli vůbec připraveni.

Richard: Tak v tomhle s Nikolem nesouhlasím. Právě naopak si myslím, že to nevznikalo jako dokument. Nikdy jsme netušili, že nahrávky použijeme. Když jsme točili videodeníky během tour, vůbec jsme se nehlídali, nedávali si pozor na jednotlivá slova. O to víc je to přirozenější, víc punk – to se mi líbí. Celý dokument vznikl bez programu a jasné koncepce, dali jsme pouze dohromady materiál, co máme za celých deset let.

Nikolaj: Mně nevadí, že rozhovory byly spontánní. Spíše nejsme tak dobrými řečníky a neumíme mluvit. Richard je naučený z divadla, umí krásně artikulovat. Když se objevím na plátně já, vidím ten rozdíl a radši bych se neslyšel.

Mně to naopak přijde o to více přirozené.

Richard: Ano, to je na tom to krásné. Lidé nás pak vnímají jako obyčejné kluky, kteří hrají v kapele.

Nikolaj: Člověk se na sebe těžko dívá.

Richard: To já na sebe taky, ale vyjadřování je v pořádku. Kluci se mě ptali, když viděli finální sestřih, jestli fanoušci mimo Ostravu nebudou trochu naštvaní za náš krátký ostravský dialekt. Já jim říkal, že jedině tak ukážeme naši přirozenost, odkud jsme vzešli a že to naopak považuji za bonus.

Máte asi hodinu před koncertem. Jste nervózní? Liší se koncertování v Ostravě, téměř v rodné domovině, oproti hraní v jiných městech?

Nikolaj: Jsme více nervózní. Potkáváme se s lidmi osobně na ulicích, máme tady spoustu známých a příbuzných. Naštěstí koncert, na který se přišly podívat rodiny, proběhl už včera, takže teď jsme více uvolnění.

Richard: Já byl nervózní, jak fanoušci přijmou celkový formát projektu. Samozřejmě jsme si nemohli být jistí tím, že je dokument bude zajímat. Vůbec jsme nevěděli, jak zafunguje prolínání živého hraní s dokumentem, jestli nabízené informace fanoušky pohltí a pobaví. Jeden z novinářů dokonce zjišťoval, kde ve světě jsme se nechali inspirovat.

Vybíráte si neobvyklé prostory – univerzitní auly, kina. Nemáte v nich problémy s technikou, akustikou, aj.?

Nikolaj: Vybíráme si prostory, jak auly, tak kina, které jsou dělané na poslouchání muziky, filmů, přednášek. Zvuk v nich musí být dobře slyšet. Jsou kvalitně situované i ozvučené a výborně se hodí na živé hraní.

Richard: Kina jsou nejlepším akustickým prostorem, ve kterém jsme kdy hráli. Navíc si tady můžeme dovolit luxus surround systému. Nikde jinde to nejde, protože haly ani kluby nemají tak dobré akustické podmínky. V kinech opravdu vyniká každé cinknutí. Zvuk je parádní a já jsem z něj absolutně nadšený.

Z médií jsem se doslechla, že po kino tour a vybraných festivalech si dáváte pauzu. Na jak dlouho a proč?

Nikolaj: Dohrajeme letní festivaly, které si chceme naplno užít a pak si dáme volno. Není to poprvé. Už jsme pauzovali před Mikrokosmem. Ne sice tak dlouho, ale je třeba, aby se kapela na čas stáhla. Faktem je, že přicházíme se spoustou nápadů, jako byla divadla, auly a teď kina. Nechceme fanoušky přehltit. Máme štěstí, že koncerty jsou vyprodané a za to jsme moc rádi. Jakmile se vrátíme, lidé budou odpočatí a natěšení, co nového zase vymyslíme.

Richard: A my si taky odpočineme, jelikož jedeme bez čtyř měsíců deset let v kuse. Bohužel také návštěvnost na koncertech klesá. My jsme jedna ze světlých výjimek, kterým se daří naplňovat haly i kluby. Je to zřejmě proto, že vymýšlíme nové věci. Na klubové kapely, na které chodilo čtyři sta, pět set lidí, teď chodí dvě stě. Kapely si chtějí udržen svůj cenový standard, nechtějí promotérům uhnout s cenou a hraje se míň a míň. Doufáme, že se nám vyhne to, co se teď v hudbě děje. Chceme dát lidem oddych a my sami potřebujeme nabrat inspiraci na psaní dalších písniček.

Nikolaj: Ten rok bude odpočinkový, abychom se mohli věnovat našim rodinám. Postupně jsme skoro všichni ženatí, rodí se nám děti. Nechceme, aby nám to uteklo mezi prsty. Budeme se soustředit na rodiny, a jak říkal Richard, hledat inspiraci, nové nápady a směry.

Richard: Máme dopředu naplánované další tři soustředění. Zahálet rozhodně nebudeme.

Takže plánujete roční pauzu?

Richard: Roční v případě, že se nám podaří dát do kupy kvalitní materiál na novou desku.

Připravujete do budoucna nějaké další neobvyklé projekty?

Richard: To Vám nemůžeme prozradit, protože…

Nikolaj: …tyhle nápady se cení zlatem.

Richard: Já bych to nerad prozrazoval. Raději budeme průkopníci a budeme první, než abychom teď nalákali fanoušky a někdo nás pak předběhl.

Nové nápady v hlavě tedy máte.

Richard: Pořád se něco rodí. Myslím si, že je to správný směr v tak malé zemi jako je Česká republika. Vyplatilo se nám vymýšlet nové věci. Místo ve dvanácti divadlech jsme hráli v šedesáti a z deseti kin máme asi čtyřicet. Lidé mají hlad po něčem novém. Nám se to osvědčilo a určitě v tom budeme chtít pokračovat.

Nikolaj: Snad je to správný tah, dostat fanoušky do netradičních prostorů. Rádi si zajdou jinam než obvykle a poznají něco odlišného a nového.

Redakce