50 let Básnění

„Ty pravé vztahy nedají žádnou práci.“
– citace z knihy, str. 9 –

Poezie a já – to není zrovna harmonické spojení, alespoň mi tento pocit vnutily učitelky již na základní škole. Nerada jsem na básně recitovala před ostatními, ale ani ne tak proto, že bych si je nepamatovala, jako spíše, že jsem se, jako silný introvert, styděla. Na střední a vysoké škole mi pak radost z pohroužení do básnických sbírek vzali vyučující nadobro, protože veškeré moje vnímání a pocity z přečteného byli, dle jejích slov, špatné. Přitom jsem přesvědčena, že jakákoli báseň může na kohokoli působit odlišně, ať už z emocionálního hlediska či intelektuálního, nebo jen z momentálního rozpoložení, anebo rozdílné fáze života. Nic naplat. Nikdy jsem nepochopila, jak mi může učitelka literatury tvrdit, že například dílo Shakespeara chápu úplně špatně. Ona s ním snad o jeho tvorbě debatovala?

Chuť si občas nějakou tu báseň přečíst a prožít dle svého vlastního uvážení, do kterého mi nikdo nebude kecat a přesvědčovat, jak nemožně si verše vykládám, jsem získala až po ukončení celého studia. Pár mých přátel navíc publikovalo vlastní verše a s důvěrou se na mne obrátili, abych si je přečetla a řekla názor. To pro mne znamená nejvíc!

Na sbírce české lékařky, jež je veřejnosti známá díky televiznímu pořadu o zdravotním stylu, Kateřiny Cajthamlové „50 let Básnění“, kterou vydalo nakladatelství Neklidná růže, se mi líbí především grafické zpracování. Připadalo mi, jako bych nečetla knížku, ale spíše otáčela listy popsaného sešitu. Graficky jde o dílko opravdu dokonale lahodící očku.

Po stránce emocionální si dovolím pár slov, avšak zdůrazňuji, že jde o zcela subjektivní hodnocení toho, jak na mne jednotlivé básně zapůsobily, jak se mne dotkly a čím mne oslovily.

Autorka ve verších pohlíží na život ženy se všemi radostmi i starostmi. Jde o jakýsi vhled do duše ženy ve všech fázích jejího bytí – od pubertálních let až do dospělého věku, kdy už má mnoho prožitého, a právě v jednotlivých etapách života, v nichž rýmovačky vznikaly, se krásně zrcadlí vývoj myšlení, chápání a prožívání všeho okolo nás… Básně jsou doprovázeny různými citáty, které autorku po celý čas tvoření nějakým způsobem inspirovaly. A já mám citáty tuze ráda! Mým asi nejoblíbenějším, který v knize uvádí i autorka, je: „zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno“ (str. 38).

„Nelze žít příjemně/slastně, jestliže se nežije čestně, moudře a spravedlivě – a nelze žít čestně, moudře a spravedlivě, jestliže se nežije příjemně/šťastně.“
– citace z knihy, str. 32, Epikúros ze Samu –

Po přečtení mám chuť na jediné – probrat se svými zápisky z dětství a mládí, protože přesně jako autorka, i já jsem měla největší radost z dárků v podobě deníků, do kterých jsem si vpisovala nejen svoje myšlenky a intimní pocity, ale i nejrůznější pasáže z knih, které mne něčím zaujaly. Mnohé citáty, které autorka v knize uvádí, mám i já velice ráda. Jen ty básně jsem nikdy netvořila.

A pokud bych měla říci, která báseň mě zasáhla nejvíce, pak jde o tu s názvem „Marná“. Zjištění, že každý z nás je nahraditelný, je obrovsky bolestné, ale o to více pravdivé…

„50 let básnění“ je působivé čtení, a to Vám říká někdo, kdo se v básničkách zrovna dvakrát nevyžívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Neklidná růže.

Denisa Šimíčková