Macbeth v novém kabátě

Po zaznění zvonku se divák uvyklý klasickým motivům zdráhá uvěřit vlastním očím. Na jevišti se místo středověce oblečených postav objeví skupinka mužů v černém, které velí muž v bílém. Jedná se o skotského krále Duncana, který svým vzezřením připomíná mafiánského bosse, se syny a pobočníky. Nejstatečnější králův generál, Macbeth, spolu se svým věrným přítelem Banquem porazí povstalecká vojska a vrací se z vítězné bitvy ve vojenském munduru. Ke svému údivu potkávají tři podivně vyhlížející osoby. Dle původní Shakespearovy předlohy se mají střetnout s čarodějnicemi, které jim předpoví slavnou budoucnost. Avšak na jevišti se místo kouzelných bytostí s bradavicí na nose, kočkou na rameni a koštětem objeví tři bezdomovci, či možná velmi pofidérně vypadající uklízeči veřejných sprch.

Právě sprchy tvoří scénu a v příběhu zastupují očistnou roli – tělesnou i psychickou. Hrdinové znavení z boje v nich smyjí ze svých těl prach z cesty a pot, který na nich ulpěl během urputných bojů. A dojde i na zlepšení jejich vnitřní schránky, čarodějnice jim na místě vyvěští „lepší zítřky“ – Macbeth se má stát šlechticem a později i vládcem Skotska a Banquovi potomci se také mají usednout na skotský trůn. Po zákeřné vraždě Duncanově se pod proudem tekoucí vody snaží Macbeth omýt ruce potřísněné královou krví, ale i smýt vinu, jež ulpěla na jeho duši.

Poté, co se divák adaptuje na moderní zpracování námětu, už ho moc věcí z míry nevyvede. Tedy až do chvíle, kdy na scénu vstoupí tři, již dobře obdoby čarodějnic. Druhá věštba v sobě opět skýtá moment překvapení, a to ve chvíli, kdy si byl pozorovatel jist správným chápáním obrazů odehrávajících se před jeho zraky. Během čarování vytahují kouzelné bytosti v rytmu odříkávání zaklínadla z kotle s vařící se tekutinou bílé plátno, na něž jsou promítány hlavy představitelů totalitní moci, jako např. Vladimír Iljič Lenin, Adolf Hitler či Mao CeTung. A důvod? No, těžko říct. Nejspíš upozornění na Macbethovu tyranskou vládu a varování před zneužitím moci.

Námět jako takový zůstává zachován, Macbeth je stále tím největším zrádcem – vrahem krále, kterému měl věrně sloužit a vrahem přítele, jemuž měl být oporou.  Ani jedna vražda mu však nepřinese kýžený klid. Je pronásledován přízraky z onoho světa, které ho doženou až k šílenství. A nakonec umírá rukou svého soka po zmáknutí spouště na pistoli. Špatně dopadne i jeho půvabná žena lady Macbeth, která neunese tíhu činu, k němuž svého muže navedla. Spáchá sebevraždu.

Ponuré drama o zradě je odlehčeno několika úsměvnými momenty, jichž si dle mého soudu většina diváků ani nevšimne. Jedním z okamžiků, které upoutaly mé oko, je scéna, kdy na hostině na Macbethově hradě sluha nabízí panáka alkoholu Banquovu synovi Leantovi. Leant se chystá pití přijmout, ale za svůj neuvážený čin je potrestán pohlavkem od otce, stejně tak i sluha. V závěru pak působí komicky dva velitelé vojsk účastnící se bitvy proti Zrádci. První započne hlásit příkaz vojsku tichým hlasem, ale druhý ho předběhne v jeho vyslovení a vykřičí ho na připravené vojáky. V popisu nejspíš tyto scény působí fádně, ale naživo dění na jevišti ozvláštňují a oživují.

Výkon aktérů byl doopravdy famózní. Poklona patří zvláště představiteli hlavní mužské role, tedy Macbetha v podání slovenského herce Milana Ondríka. Jeho iluze šílenství působila velmi  přesvědčivě, až člověka mrazilo při jeho křiku plném děsu a smíchu psychopata. Ve výkonu za ním nezaostávala ani jeho drahá polovička lady Macbeth, Veronika Freimanová. Jediné co by se dalo vytknout, byla nesourodost manželského páru způsobená věkovým rozdílem představitelů.

Tvůrcům se splnilo přání – zapsat se do podvědomí diváků netradičním zpracováním a nezapadnout v davu. Nikdo nemůže jen tak s klidným svědomím tvrdit, že na představení nemá názor, že v něm nezanechalo ani sebemenší dojem. Pro příště snad jen nesnažit se za každou cenu vše násilně převést do dnešního světa, myslím, že i člověk 21. století rád zavzpomíná na pohádky, v nichž vystupují čarodějnice.

Pokud bude hra do repertoáru slavností zařazena i v příštím roce, určitě si ji nenechte ujít.

Katka Bartošová

Studentka cestovního ruchu na VŠE v Praze. Vyznačuje se velkou upovídaností a úsměvem. Miluje sport - tančí, plave, hraje fotbal, basket, jezdí na in-linech. Zajímá se o kulturu. Ráda poznává nové lidi a místa.