Mary a Max: dva plastelínoví podivíni

Osmiletá holčička jménem Mary Daisy Dinkle bydlí v Austrálii a přitom pociťuje nebetyčnou osamělost. Zatímco její otec připevňuje šňůrky na pytlíky s čajem a její matka udržuje bouřlivý poměr se sherry na vaření, otloukaná Mary touží po opravdovém příteli, který by jí nečůral na svačiny, nebyl vyrobený z lastur a pokud možno nepáchl po lepidle. A ještě lépe by to mohl být Američan. Poslepu zabodne prst do seznamu a na náhodnou adresu zašle neumělý dopis, který doplachtí až do newyorské schránky jistého Maxe Jerryho Horowitze. Čtyřiačtyřicetiletý Max trpí nadváhou z čokolády, fatální depresí a Aspergerovým syndromem – určitou formou autismu, který mu znesnadňuje kontakt s ostatními lidmi. V rohu svého bytu pěstuje imaginárního přítele a popravuje jednu zlatou rybičku za druhou, protože je posedlý pořádkem a posloupností. (Právě spláchl Jindřicha osmého a vyrazil pro toho devátého.)

Dopis od cizí nešťastné holčičky naruší křehkou nerovnováhu otylého Newyorčana. Přesto na svém starém psacím stroji zhotoví odpověď, jejímž odesláním se propojí dva soukromé mikrokosmy i s jejich bizarními domácími mazlíčky, což koneckonců dokládá také nadmíru empatické výtvarné zpracování. Život Mary, milovnice hnědé barvy a majitelky monumentálního mateřského znamínka v odstínu hovínka, se odehrává v kulisách předměstí laděných do hněda, kdežto zabarvení Maxova takřka apokalyptického New Yorku je převážně šedivé podobně jako více či méně zdařile zdeformovaní obyvatelé, s nimiž mrzutý Max tu a tam sdílí chodník.

Mary dospívá a Max stárne a my s napětím a vypětím sledujeme orazítkované, bojácně pulzující přátelství, které se během let musí vyrovnat se svalovým ochabnutím, nepochopením, zhoubnou nemocí, nepřízní osudu i lecjaké jiné občanské instituce, jakož i s nehodou s následkem smrti. Jejich zápas připomíná vytrvalostní utkání v ping pongu v kategorii pro frustrované humanoidy, kde jsou protivníci vlastními spoluhráči a oba se společně snaží udržet v oné kuriózní hře.

Děj příběhu plyne poměrně graciézně, aniž by byl zvlášť rušen skutečností, že se toho vlastně mnoho akčního neděje. Obě hlavní postavy si na střídačku předříkávají myšlenky a zážitky, které zapisují do dopisů, a tak vznikají dlouhé monologické bloky, jež rozsekávají ironické komentáře vypravěče (Barry Humphries). Roli Maxe ztvárňuje podmanivý hlas Philipa Seymoura Hoffmana a australská herečka Toni Collette představuje dospělou Mary. Nenapodobitelný je ovšem hlasový projev Bethany Whitmore, která mluví za Mary coby osmiletou holčičku.

Ze světa, který sám je na nejlepší cestě k antidepresivům, na jehož chvostu prožívají nevábné plastelínové loutky svoje osobní muka, čpí znepokojivý půvab. Mary a Max je jako svérázná reportáž z melancholické výpravy do temných lidských hloubek, kterou sepsal mistr cynik. Je to film něžně propracovaný a vypointovaný do posledního kálejícího holuba. A jistěže je taky tak trochu narušený. A sice narušený humorem.

Redakce