Patnáct minut…někdy trvá jako věčnost

Vystavení filmových děl Andyho Warhola v Rudolfinu, jsem od začátku považoval za nepatřičné a zbytečné. Do jaké míry jsem byl předpojatý, to nedokáži posoudit ani po shlédnutí. Zkrácené verze několika jeho snímků jsem viděl v mnohých dokumentech nebo filmech a v rámci Warholovy tvorby jim nikdy nepřikládal velkou váhu. Snímky vznikaly v době, kdy jeho osobnost byla už „definitivní“ a Factory byla v plném proudu, nebo-li v době, kdy si on mohl něco takového dovolit.

Kdyby jste se Andyho zeptali, proč si zvolil filmový způsob uměleckého projevu, zcela jistě by vám odpověděl, že malování mu přijde příliš namáhavé, avšak kameru stačí jen držet a to ostatní už jde samo. A pokud, byste snímkům vytýkali nudnou a neúmornou délku, Andy by vám pravděpodobně odvětil, že on má nudné věci rád. Já osobně jsem tuto tvorbu vnímal jako čirý rozmar. Nicméně jako rozmar člověka, který více než kdokoliv jiný, zásadně ovlivnil vizuální vnímání obrazu, před masou explozí reklamních a jiných medií. A v neposlední řadě také jako člověka, který je dle mého názoru v obecném povědomí představuje posledního „velkého“ umělce konce dvacátého století.

Expozice se skládala ze Screen tests (kamerových zkoušek) a nenarativních filmů, které vznikly mezi lety 1963 – 1966. Jsou to povětšinou černobílé statické záběry zachycující lidi blízké Andyho okolí. Mezi těmi nejznámějšími jsou např: Salvator Dalí, Lou Reed, Susan Sontag. Andy tyto lidi jednoduše požádal, aby si sedli před kameru a několik minut zůstali v této pozici. Jindy si vymyslel i vlastní děj (Blow job), nebo jen „fascinován něčím“ natočil statický záběr na jedinou věc, jako ve filmu Empire, který představuje osmihodinový záběr na Empire State Building, na výstavě zkrácený na 48 minut.

Způsob instalace nutil člověka zamyslet se, jak má k dílům přistupovat, nebo jak se na ně má doslova dívat. Promítané snímky někdy působyly jako velkoformátová fotografie, ale prohlížet si je tak jako fotografie samozřejmě nebylo dost dobře možné. Člověku nezbývalo, než zaujmout patřičný odstup, a ne se na snímky dívat ale spíše je sledovat. Díky tomu návštěvníci napříč galerií vytvořili uprostřed zajímavou pohyblivou formaci působící téměř organicky. Jen občas ji někdo narušil, když z ní vystoupil, aby se podíval na popisek, jehož informaci si mohl přečíst v pozvánce, jenž držel v ruce. Zaujetí lidí bylo až nakažlivé. Několik minut se dokázali dívat na jediný film, který byl vlastně mnohem více obrazem. Taková atmosféra vytvořená lidmi, bývá v galeriích zřídka.

Ačkoliv stále pochybuji o „umělecké kvalitě“ zmiňovaných snímků, nemůžu jim odepřít jistou sugestivnost a přirozenost, pro kterou jsem dílo Andyho Warhola vždy obdivoval. Ve své době, byly snímky přijímány minimálně s rozpaky. V současnosti jejich hodnota stoupá. Mají význam dokumentu a zároveň jsou artefakty. Těžko se popisuje, co v nich člověk vidí a co ho nutí věnovat jim tolik pozornosti. Osobně jsou pro mě důkazem, že Andy Warhol naučil lidi dívat se jeho očima a tím překonal svých pověstných „patnáct minut“ slávy, které přenechal pouhým smrtelníkům.

*ULTRA VIOLET: Má léta s Andy Warholem. Praha. 1991.

Redakce