Piš Kafka, piš

Jen co se převalí vlna zhmotňovaného textu přes pódium a nechá do sebe vtéct živly ženské, to jest Načevu a Vychodilovou, ocitáme se přímo v kotli rozprouděného fandění. Vlajky a mexické vlny, směšně úderná a přesto tolik kafkovská hesla i lapidární hospodská shrnutí ve stylu: „ty vogo sem zrovna čet proces“ tak předznamenávají jistou popularizaci komické interpretace, která je bohužel tak často odsouvána tradičním školometským výkladem o bezedné úzkosti. Zrovna tak četba úryvků z jeho milostné korespondence Felice Bauerové a čistě platonické korespondence Mileně Jesenské je v podání uklízeček po jakémsi kafkovském zápasu, ze kterého vidíme jen nadšené fanoušky, spíše zcivilňujícím a chápavým přiblížením než svévolnou ironizací. Laskavý tón potvrzuje sametové pohlazení v hudebním intermezzu Moniky Načevy (bylo jich naštěstí víc a všechna stejně zdařilá). A (sebe)ironie? Ta je jasně přítomná už u samého Kafky.

Aby divadlo zdárně obešlo všechna ta klišé o pouze bolestínské povaze, schválně se hodně vyhýbá nejznámnějším dílům a naopak se obrací k nejnepatrnějším fragmentům, nepovedeným skicám a neznámým konceptům – stahuje je do bláznivého kunstkabaretu, absurdního imaginária, jakési cyklické ironické noční můry, kde střihy mezi jednotlivými inscenacemi těchto zkratkovitých obrázků vyplňují komicky masochistické pasáže z jeho deníků: „zase jsem nic nenapsal, už zase jsem nic nenapsal“. Jak si herci poradili s jednotlivými kusy, to si asi každý kdo kdy viděl alespoň jedno představení od Sklepáků, dovede živě představit. Největší úspěch zaznamenali štyky, kde autor píše/čte a herci okamžitě realizují fikční situace, což se jim vzhledem k častému přepisování příliš nevede. To vše s grácií i humorem, napůl vážnou tváří, ve správný čas přemrštěnými gesty. Mladý Kafka je konfrontován s despotickým otcem, rajtuje na uhláku, stydí se, je vysmíván, ale vždy s citelnou a citlivou nadsázkou. Sklepácký kabátek sedne překvapivě Kafkovi jako ulitý, to musí uznat i znalec jeho díla. Myslím, že Kafkovi samému by se to moc líbilo.

Tím však objevování jiného Kafky nekončí. Rozvernost rozehrává kvarteto v dalších nečekaných ztvárněních. Proměnu odehrát (tedy spíše odzpívat a odukazovat na „komixové“ tabuli) během pár minut jako kramářskou píseň, jako lehce vulgární morytát, to mi neodbytně připomnělo Vyskočilovu odvahu turbopoitnování. A snad tu tlumeně rezonovalo i stejně lidové, pouliční, praštěné a patetické jidiš divadlo, na které Kafka tak rád chodil. Stejně zrychlenou výstižností pobavila v životní velikosti provedená kopie Rónovy sochy u Španělské. Nechybí jazykové hříčky Železná (tehdejší ředitelka společnosti F.H.)/železná, ale to jen na ukázku z tohodle repertoáru, který přirozeně obtryskával celý spektákl. A neměl bych tu zapomenout na povedenou interakci s divákem, který byl kolikrát do hry vtažen i „násilím“, braným však s povděkem a úsměvem (sám jsem byl popleskán Slovákem a hlavu si od té doby nemyju). Děkovačka zasloužená, dlouhá a upřímná. Klobouk dolu. Díky! Byla to laskavá přihrávka na hráče, který bezpochyby do našeho českého mančaftu patří, ačkoli byl Žid a psal německy.

Více na: www.piskafkapis.cz

Jan Pecháček