Plešatá zpěvačka

Potřetí, co jsem navštívil komorní scénu Aréna v Ostravě, jdu už najisto, jelikož mne předchozími představeními přesvědčilo divadlo a herecký sbor o svých nepochybných kvalitách a také mě zaujalo krátké shrnutí díla Plešatá zpěvačka od Eugéna Ionesca v učebnici literatury pro čtvrtý ročník středních škol.

Autor divadelní hry se proslavil tehdy rozvíjejícím se žánrem absurdního dramatu a chtěl v něm především vylíčit, jak je častokrát nemožné zcela běžně se domluvit mezi sebou i přesto, že hovoříme naprosto shodným jazykem. Inspirací mu byla učebnice angličtiny, v níž si pročítal nic neříkající dialogy mezi postavami.

Určitě to znáte. Chcete druhému něco sdělit a on vás pochopí naprosto jinak. Nebo si navzájem odpovídáte větami s úplně odlišným významem v domnění, že je takto udržována kvalitní konverzace. No a nemusím snad připomínat situace, kdy jsme nuceni, nebo prostě jen chceme strávit nějaký čas v přítomnosti druhých lidí, s nimiž nemáme tak moc společných témat na probírání, a tak volíme neutrální a vděčné diskuze o počasí, domácích mazlíčcích, včerejších zprávách apod. Tak jako tak, těmto situacím se asi těžko vyhneme, jenže kdybychom se vždycky před otevřením úst zamysleli, jestli má vůbec smysl se takto namáhat, když to stejně nepovede asi k ničemu, všichni na sebe jenom tak zíráme a dorozumíváme se mezi sebou pouhými mimickými posunky v obličeji, aby každý pochopil, co právě chceme.

Každý může dílo pochopit jinak, to nenamítám, ale člověk si velmi rychle uvědomí, že není na škodu občas šetřit slovy a své „výroky“ si promyslet, v momentě, kdy uvidí pár minut ze hry a vyslechne vícero jejích dialogů.

Oproti originálu přidává verze z Arény několik nových prvků (však je to také alternativní divadlo, jak se můžete dočíst v mém předchozím příspěvku Franz K. v divadle A.). Jedním z nejvýraznějších je muzikálový nádech. V průběhu hry zazní hromada známých písniček s předělanými texty a různé hudební znělky, objeví se i jakoby televizní reklamy (například na projímadlo) mezi jednotlivými dějstvími a často poznáme narážky na některé televizní pořady a seriály. Z absurdního dramatu se tak stává vlastně i parodie a představení dostává naprosto nový rozměr. A ještě k tomu se po celou dobu cítíte jako v zákulisí, protože po „place“ neustále poskakuje technik (jedna z postav) a dodatečně upravuje jeviště, kulisy i herce – nápadité.

Když to řeknu filmově, záběr od záběru je jedna veliká slátanina všeho dohromady, takže vyznat se v tom jde jen těžce, a tomu, kdo se o to přeci jen pokusí, unikne smysl celé hry. Nejde o to nad tím uvažovat, stačí se jen zabořit do sedačky, na chvíli jak se říká vypnout a jen se dobře bavit. O legraci není nouze a každý by si měl v průběhu sledování najít ten svůj šálek humoru.

Nyní po letních prázdninách se v repertoáru divadla Plešatá zpěvačka znovu objevuje, takže nic vám nebrání v tom, abyste porovnali můj názor s vaším. Každopádně vám přeji příjemnou zábavu.

Jiří Sobota

Zaměstnání: sociální pracovník; záliby: poslech hudby (převážně kapela Scooter), sbírání hudebních CD, skládání hudby (hudební projekt ZoneX), tvůrčí psaní (recenze, povídky, texty), focení + natáčení, Playstation 1, turistika, dobrovolnictví - aktivizační činnosti se seniory, příležitostně film, divadlo, kniha