Prašivý pes a Cosmopolis: Bloudění a hledání

Přestože jeho bibliografie čítá v současnosti na šestnáct románových titulů a čtyři divadelní hry, ještě nedávno jej u nás znala pouze hrstka čtenářů. DeLillova tvorba byla v česko-jazyčném kontextu dlouho přístupná pouze díky překladům dvou jeho nejslavnějších knih Bílý šum (White Noise, Votobia, 1997) a Podsvětí (Underworld, BB Art, 2002). O něco později se snažil reputaci napravit Odeon zařazením tehdy „čerstvého“ románu Padající muž (Falling Man, 2008) do své prestižní řady Světová literatura. Momentálně se v knihkupectvích můžete setkat hned se třemi dalšími tituly: kromě nejnovějšího Cosmopolisu (Odeon, 2012) a Prašivého psa (Running Dog, Plus, 2011) také s kratší novelou Bod Omega (Point Omega, BB Art, 2010), jejíž název se maně odkazuje k evolučně duchovnímu vývoji lidstva jezuitského filosofa a teologa Pierra Teilharda de Chardin. Zatímco poměrně raný text Prašivý pes funguje jako parafráze na thrillerovou literaturu, Cosmopolis připomíná eschatologickou tematikou moderní mýtus o cestě k zániku. Obě knihy spojuje též prvek rozbíjení možných čtenářských očekávání. DeLillovy texty se brání uzavřenosti významů a jednoduchým interpretacím. Jejich autor navozuje průběžný proces hledání a tápání v sémantickém poli. Oba časově a do značné míry i stylově odlehlé romány také pojí osud děl, jejichž přijetí u kritické veřejnosti se neobešlo bez jistých kontroverzí.

Tajemný předmět touhy

Z hlediska dějových linií rozvinutější Prašivý pes obsahuje řadu třpytivých čtenářských lákadel. Samotný objekt touhy – legendární filmový záznam sexuálních orgií v nacistickém bunkru během závěrečné fáze druhé světové války, v němž se měl údajně objevit i samotný „führer“ – v sobě nese křiklavou bulvárně fetišistickou kombinaci pudu smrti a pudu plození. Adolf Hitler a nacistické Německo se ostatně v DeLillově tvorbě objevuje častěji a tvoří tak zřejmě jeden z autorových oblíbených motivů (např. profesor Jack Gladney v Bílém šumu píše o Hitlerovi odbornou práci a oddává se taktéž jisté intelektuální fascinaci nacistickou tematikou). V centru DeLillova zájmu je ostatně i samotné filmové médium, jehož mystérium hraje významnou roli i ve zmiňované krátké novele Bod Omega. Název knihy (v originále Running Dog) je v jejím fikčním světě zároveň titulem investigativního provokativního plátku, pro který píše Moll – novinářka s levicově extremistickou minulostí bažící ulovit tučné sousto v podobě reportáže o sbírce erotického umění známého amerického senátora. Kolem amatérského filmu s nehoráznou pověstí se sdružuje celá řada barvitých postav, a jak se na nacistický artefakt sluší, hromadí se kolem něj i lidské oběti. Legendou opředený filmový záznam vstupuje do děje spolu se zavražděným transvestitou Ludeckem. Po něm se za svým netušeným osudem vydává i agent Selvy, či postarší galerista Lightborne. Na konci jejich románové cesty je nemusí nutně čekat smrt, ale vždy se ocitnou někde jinde, než předpokládali. Pokud však čtenář na základě anotace či jiné propagace očekává exotický amalgám thrilleru a intelektuální společenské reflexe například na způsob nedávno vydaného debutu Boxer, brouk (Odeon, 2011) Neda Beaumana, jenž pojí v jeden celek nájemné zabijáky, nerdovské sběratele a eugeniku, měl by před otevřením knihy zanechat všech nadějí. Prašivý pes má s Baumanovou knihou podobné nanejvýš některé stavební kameny, práce s „žánrem“ je však zcela odlišná a pro čtenáře lačnící po křiklavém dobrodružství bude nejspíše zklamáním. Cesty DeLillových románů jsou nevyzpytatelné.

Americký Ahasver

Odlišnou koncepcí oplývá „městský text“ kratšího románu Cosmopolis, jenž bude mít letos také premiéru ve formě stejnojmenné filmové adaptace režírované vizionářem vyšinutých fyzických i duševních stavů Davidem Cronenbergem. Příběh lze stručně popsat coby Manhattanské putování multimilionáře Erica Packera, jenž na začátku vstupuje do své luxusní limuzíny tvořící jeho druhý domov, aby z ní na konci vystoupil do náruče dobrovolně přijaté a do velké míry vlastním přičiněním zrežírované smrti. Packer je člověk, který si díky penězům dopřává nejrůznější výstřelky. V bytě má akvárium se žralokem, vlastní vyřazené ruské vojenské letadlo, vzal si mladou bohatou básnířku s ušlechtilým rodokmenem, s níž se během své cesty městem několikrát náhodně potkává, aniž by si byl vždy okamžitě jist její totožností.  Schopnost „jiného“ vnímání významu věcí u něj však naznačuje nejen jeho záliba v poezii. Packer je vizionář, jenž na svém talentu ke čtení kódů skrytých v šumu komplexity současného světa dokázal vydělat obrovské jmění. Intuitivním přístupem chápe a rozklíčovává burzovní trendy, stejným způsobem čte jazyk města, z jehož chaotického zvuku vystupují významotvorné vzorce. Poté, co navzdory jeho předpokladům a pravidlům trhu kurs japonského jenu neustále stoupá, přichází každým okamžikem o velkou část svého bohatství. Eric dál tvrdohlavě spekuluje proti stávajícímu trendu a očekává změnu, která nepřichází. Zdá se, že svoji schopnost „předpovídat“ ztratil. V nastolené situaci ovšem rozpoznává nový vzorec: inscenaci vlastní smrti z rukou svého bývalého zaměstnance Benna Leviho. Během plánované cesty k holiči, jenž se nachází ve staré čtvrti, která bývala místem jeho dětství, odhazuje Eric s finanční zátěží i ostatní závaží dosavadní existence. Postupně se zbavuje auta, osobního bodyguarda i jeho pistole, jež by jej mohla před potenciálním vrahem ochránit. K cíli své cesty přichází lehký, jako by dle vzoru Egyptské knihy mrtvých tušil, že bude váženo pouze jeho srdce. V tomto eschatologickém kontextu se samozřejmě nabízí otázka, zda jeho „emergentní“ novomanželka není personifikací samotné smrti. Napovídalo by tomu Packerovo podivné chování: nikdy ji ihned nepoznává, vždy se podivuje nad jejím náhlým zjevením a téměř na konci knihy se s ní těsně před svou smrtí poprvé vyspí.

Kulturní anatomie

Don DeLillo píše improvizačním způsobem. Nechává se vést rozepsaným textem a v průběhu tvorby se teprve rozhoduje nad finální strukturou i zakončením, jak dokládá v rozhovoru na iHned.cz (http://art.ihned.cz/c1-51665060-don-delillo).  Proces hledání a bloudění je tedy přítomen jak v rovině tematické – jednání postav je často snahou najít nový směr, tak v rovině stylistické. Jak již bylo naznačeno, hrdiny Prašivého psa lze nahlížet jako osamělé běžce, jejichž cíl je chimérický, případně zcela mimoběžný. Začínají s úrovní konzistentního chápání okolního světa a svého života v něm, načež je jim tento předpřipravený smysl odebrán, aniž by byl nahrazen něčím ekvivalentním, natožpak nějakým vyšším pochopením. Na konci příběhu jsou ztracenější než na jeho začátku. Zkušeností nabytá orientace v moderním chaosu bytí se ukazuje být falešnou. Frank Letricchia o DeLillově tvorbě prohlásil, že „provádí anatomii veškeré současné kultury“. Analogické deziluzi může propadnout právě i čtenář unesený na vlně očekávání navozeného žánrového stylu. Takto předpřipravený význam textu či prostředek k jeho snadnému rozklíčování se mu rozbíjí a musí jej s menší jistotou vytvářet znovu.

Nerušte mé kruhy

Rozdíl mezi Prašivým psem a Cosmopolisem lze též vnímat jako postupný přechod od linearity ke kruhovosti. Eric Packer je také hrdinou „ahasverem“, tedy chodcem, který ztratil směr a hledí nalézt nový. Jeho pohyb je ale dosti odlišný – připomíná cestu kolem bludného kamene, jež spirálovitě ubíhá ke svému temnému středu. Narativní rovina Prašivého psa je jasně rozvržená a v přehledných úsecích kapitol se ve střídání linií pohybu jednotlivých hrdinů pozvolna ubírá vpřed. Cosmopolis nese spíše rysy „urbánního textu“, jak jej nastiňuje Daniela Hodrová v „mytopoetických esejích“ Citlivé město (Akropolis, 2006). Hodrová se svým spíše mystagogickým než literárněvědným přístupem píše o čtení metropole skrze chůzi a o městském textu strukturovanému jako labyrint aglomeračního prostoru s jeho pamětí. Eric Packer sice nahradil cyklický pohyb chůze jízdou v luxusní limuzíně, ta se ale v džungli dopravy pohybuje většinou téměř krokem. Vycházkové tempo mu také umožňuje prožívat řadu setkání a navazovat komunikaci s lidmi, kteří po ulici skutečně jdou nebo na ní stojí. Z tohoto hlediska je tedy spíše „chodcem“ a své město, jak už bylo naznačeno, určitým způsobem „čte“. Manhattan je pro něj jakousi pamětí či muzeem. Místa zastavení mu zjevují svůj příběh, který je do nich vepsán aktuálním děním či historií (geniem loci). Je pro něj svého druhu mandalou, v níž je zašifrován význam jeho putování. Jeho vytržení z životního vzorce a znovuhledání je pevně vetkané do struktury textu. Ten sice neomylně směřuje k okamžiku jeho smrti, ale odvíjí se v náhodných zastaveních a spasmatických záškubech. Hodrová píše o dvou pólech vlivu městského textu: „Hérakleitovský“ vliv navozuje linearitu, kauzalitu, trvání a pevný řád. Zatímco vliv „arachné“ tká textovou síť pomocí vertikalit, synchronií, opakování a změn. Cosmopolis je tedy též příběhem řádu a narůstajícího chaosu ústícího do zániku. Nabíledni je potom spojitost s faktem, že Don DeLillo napsal knihu v roce 2003, přičemž její děj časově zařadil do roku 2000, tedy nedlouho před událostí teroristických útoků 11. září 2001. Tímto dílem o nadcházející apokalypse, jíž lze tušit v osobní tragédii, zklamal ty čtenáře, kteří od něj očekávali přímočařejší uměleckou reakci (román o útocích z 11. září Padající muž vyšel o čtyři roky později).

Česká vydání obou románů představujících autorovy tvůrčí počátky i jeho aktuální směřování jsou částečně splaceným dluhem nedostatečného zpřístupnění DeLillových děl u nás. I když se jedná o pozoruhodné knihy, v kontextu tohoto proměnlivého a těžko zařaditelného autora by mohly být čtenářstvem snadno odsunuty do mezí okrajových záležitostí, což by vůči nim bylo nespravedlivé. Co se týče zbytku autorovy tvorby, lze jen doufat, že se v edičních plánech vydavatelů objeví i další „velké“ tituly, jako Mao II, či Libra (druhý z nich byl vydán roku 1988 ve slovenském překladu pod názvem Váhy).

Název: Prašivý pes / Cosmopolis
Autor: Don DeLillo
Počet stran: 312 / 176
Cena: 329 / 229 Kč
Vydal: PLUS, 2011 / Odeon, 2012

Marek Jančík