Vždycky zbývá naděje

„Tím, že něco popíráš, to nevyřešíš.“
– citace z knihy, str. 277 –

Co prožívají hluboce se milující manželé, když tragicky přijdou o dospívající dítě? Je vůbec možné se s takto bolestnou ztrátou někdy vyrovnat? O tom vypráví příběh „Vždycky zbývá naděje“ italské autorky Rosselly Roberty Recchiové. Tento emotivní román u nás vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Naprosto úchvatný a srdcebolný román pracující s nelehkým tématem ztráty vlastního dítěte za zcela tragických událostí. Situace, která ze vteřiny na vteřinu nabourá dosud pevné základy jedné milující rodiny. Harmonický život se rodině sesypal jako domeček z karet. Každý se se ztrátou vyrovnává po svém, každý má právo na svou cestu utrpením, avšak odcizení, ke kterému mezi členy rodiny došlo, bylo nervy drásající. Jeden druhému by měli být oporou a nezapomínat, že v tom nejsou sami! Jenže než si to všichni uvědomí, může se stát další neštěstí…

Rodiče Stelvio a Marisa se vyrovnávají se skonem své dcery jinak, než je tomu u staršího bratra oběti či babičky. V neposlední řadě nesmíme opomíjet ani přeživší celé tragédie, která s Bettou v inkriminované době byla, sestřenici Miriam. Právě ona si prožila trauma, jež z hlavy jen tak nevymaže. Její utrpení bylo hmatatelné, tíha bolesti se jí usadila na ramenou a zoufalství ji vnitřně rvalo na kusy. Zoufalství, které jí sevřelo hruď a stáhlo hrdlo natolik, že měla pocit, že nemůže dýchat. Její osud mě zasáhl asi nejvíc, a to i z toho důvodu, že na ni nejbližší okolí zvysoka kašlalo. Světlým bodem v jejím životě představovalo až počínající přátelství se sourozeneckým duem Leem a Corallinou, kteří mi k srdci přirostli hned od první zmínky. Udělali pro ni více než vlastní rodina.

„V životě mají nakonec smysl i ty ošklivé a špatné věci. Protože jinak by se člověk zbláznil zoufalstvím a uschl jako sazenička bez vody.“
– citace z knihy, str. 219 –

Nacházíme v Itálií v 80. letech minulého století, kdy je vyšetřování doprovázeno často až nechutnými pomluvami a předsudky, jimiž je tehdejší společnost prorostlá. Opomenutí, ke kterým při vyšetřování dochází, jsou tristní a při čtení ve mne vyvolávaly velkou míru frustrace. Do nebe volající jsou pak praktiky vyšetřovatelů, advokátů a politicky činných představitelů ohledně kamuflování, zastírání skutečnosti a snahy zamést tragédii co nejhloub pod koberec.

Na konci čtenáře čeká tolik vytoužené prozření celé rodiny, pokání, smíření a odpuštění. Je to právě ona opravdová ryzí láska, která ukáže cestu ze zhouby ven…

„Co by z nás bylo bez naděje?“
– citace z knihy, str. 411 –

Líbilo se mi celkové pojetí příběhu, že ačkoliv v životě projdeme tím nejhorším možným peklem, tak že i v něm nás může potkat něco pěkného a radostného, co nám opět vykouzlí úsměv na tváři.

Poselství románu tkví v přesvědčení, že si v srdcích musíme udržet naději, lásku i porozumění, a to za všech okolností. Bez nich bychom byli ztraceni. Jsme totiž daleko křehčími, než se nám může v době emoční stability zdát…

„Bez obětí není láska ničím.“
– citace z knihy, str. 370 –

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková