Fragmenty klimatické budoucnosti

Ministerstvo pro budoucnost je typ knihy, který vzbudí obrovské očekávání. Pětisetstránkový román o tom, jak lidstvo v průběhu jednadvacátého století zvládne adaptaci na klimatické změny, může být pecka. Ano, může. To se však K.S. Robinsonovi nepodařilo. Jeho ambiciózní plán měl až příliš mnoho nedostatků na to, aby mohl uspět.

V prvé řadě je třeba uznat, že autor k tématu nastudoval desítky odborných zdrojů. Psát o globálních
adaptačních strategiích na klimatickou změnu odehrávající se v roce 2030 vyžaduje pečlivou znalost
kontextu, v opačném případě se budou čtenáři škodolibě bavit nad ekonomickými nesrovnalostmi či
praktickou nefunkčností Robinsonových vizí. Spisovatel však doplatil na jedno úskalí, jímž je
tematická přeplácanost.

Slibný úvod, kdy hlavní hrdina jako zázrakem přežije extrémní vlnu vedra, dává tušit bestseller.
Ovšem dějová linie se velmi rychle rozplizne a Robinson se nepochopitelně rozhodne honit hned
několik zajíců najednou. Místo Franka se po chvíli objevuje pracovnice OSN Mary, přičemž osudy
obou postav se prolínají. Pak je ale prostřih na skupinu vědců v Antarktidě, příběh severoafrických
uprchlíků, kapitola o neoliberalismu, odbočka k historii teologie osvobození, příběh družstva
Mondragon… a čtenář náhle neví, zda čte socialistickou brožuru, učebnici dějepisu, nebo náhodné
deníkové záznamy. Identifikace s postavami mizí, protože neustálé přepínání mezi nimi je značně
otravné a vyčerpávající. Svižnosti děje nepřidávají ani zdlouhavé popisy pracovních postupů. Ostatně
koho zajímají technické detaily vrtů do ledovce na tři strany? Nakonec bere za své i logika některých
situací. Skutečně by série několika teroristických útoků zcela zrušila globální leteckou dopravu, jak
autor píše v jedné z kapitol?

Aby toho nebylo málo, příběh trpí příšernou stylistikou textu. Je otázka, zda je to překladem, anebo
autorovým těkavým stylem psaní, ale román se jen hemží šroubovanými souvětími, jejichž smysl
čtenáři mnohdy uniká. Autor (či překladatelka) je doslova mistr v užívání ustálených slovních spojení
tam, kde se naprosto nehodí.

Kdo se tedy zajímá o téma klimatické změny a globální alternativy, bude možná nadšen obsahem, ale
hluboce zklamán formou.

Ukázka:
Tohle píšu jen s největším přemáháním. Narodila jsem se v Libyi, aspoň mi to tvrdí, a můj otec zmizel,
nikdo neví, jak nebo proč, matka mě i mou sestru vzala do Evropy, na člunu, v němž seděli převážně
Tunisani. Dorazili jsme do Terstu a vlakem se přepravili do Sankt Gallenu ve Švýcarsku, kde jsme se
připletli k pouličním nepokojům. To je moje úplně první vzpomínka: jak nás hromady utíkají do budovy
a všichni křičí. A mě bolí oči od slzného plynu. Máma si nás přitáhla k sobě, pod svetr, takže jsem toho
moc neviděla, přesto mě v očích štípalo. Žena a její dvě malé dcery, jimž se po tvářích koulí slzy jako
hrachy.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)