Tak trochu jiná opera

Říká se, že cizí zemi pořádně poznáte až v momentě, kdy okusíte tamní jídla, naučíte se něco z její historie a především zažijete něco z tradiční kultury. Když už jsem tedy v tom poznávání Hong Kongu a Asie vůbec (studuji zde jeden semestr), rozhodla jsem se, že se vydám na představení kantonské opery.

Slyšeli jste už někdy pojem čínská opera? Od té kantonské se zas až tak neliší, v podstatě je to jen oblastní rozlišení. Kantonská se většinou zpívá jak jinak než v kantonštině (oblastní nářečí jihovýchodní Číny), zatímco libreto tradiční čínské opery je mandarínsky. Historicky sahají obě do 12. století. Náměty bývají většinou vojenské nebo filozofické (mladý císař se vydává hledat moudrost, mladá šlechtična objevuje lásku atp.).

Orchestrální doprovod se skládá z několika nástrojů a to jak tradičních strunných (pipa či erhu), tak také z nám známých bubnů, saxofonů a kytar. Dohromady však tyto nástroje většinou vyluzují hudbu velice vzdálenou tomu, na co jsme zvyklí z evropských divadel a oper. Zpěv samotný je pak ještě zvláštnější. Jelikož divadlo, které jsme navštívili, bylo veliké a ne s nejlepší akustikou, zpívali herci do mikrofonu. Reproduktory však byly tak nahlas, že při každém vyšším a hlasitějším zvuku jsem se obávala o svoje ušní bubínky. Tím ovšem neříkám, že zpěváci zpívali špatně. Naopak – zvláštní pěvecké technice se musejí umělci velice dlouho učit a myslím, že představitelé v našem kuse byli velmi zkušení a schopní.

Na celé opeře byly pro mě nejzajímavější kostýmy a choreografie. Všichni herci se pohybují speciální chůzí, při níž především dívky vypadají, jako by pluly vzduchem. To vše je doprovázeno zvláštními pohyby rukou, které jsou navíc zdůrazněny speciálními dlouhými rukávy. Přezdívá se jim vodní a postavy si s nimi neustále pohrávají, spouští je dolů a pak hned opět kasají nahoru, čímž vytvářejí iluzi vlnek na vodě.

Název představení, jež jsem navštívila, vám bohužel prozradit nemůžu, neb ho sama neznám. Program, lístky i webové stránky divadla jsou všechny v čínštině, kterou ještě zdaleka plynně neovládám. Dokonce ani místní studenti nedokázali název nikde vyčíst. A jelikož i v samotném divadle nám nikdo nebyl schopný vysvětlit, co se na jevišti děje, musíte se smířit s mou vlastní interpretací děje. Mladá šlechtična/služka/budoucí císařovna se vydá pouštět draka ve tvaru motýla. Ten jí uletí. Usilovně ho hledá, ale nenachází. Vrátí se domů, kde dojde k jakémusi sporu, během něhož naše hlavní hrdinka dostane pár políčků od své matky/paní. Vydá se tedy opět hledat draka, kterého objeví u prince/bohatého studenta/následníka trůnu. Slovo dá slovo, naše oblíbená ženská postava dostane draka zpět a zamiluje se. Odchází opět domů, kde na ni tentokrát císař/její pán/otec vytáhne hůl a vyžene ji. Hrdinka utíká z domova v mužském převleku k šlechtici/studentovi, který ji pozná podle šátečku, kterým jí kdysi ovázal ruku. Láska jako trám. A šťastný konec. (Omlouvám se, vedlejší dějové linie už jsem rozluštit nedokázala.)

Kdybych se měla příště rozhodnout, zda se na kantonskou operu vydám znovu, asi bych tu příležitost oželela. Ačkoli je to pro mě zážitek téměř na celý život. A to i díky publiku, jehož věkový průměr byl asi 68 let. Přestože se v Evropě etiketa mírně mění a na operu už nemusíme chodit přímo ve velké večerní, do čínského stylu máme ještě daleko. Džíny a mikina jsou samozřejmostí a včasný příchod tady nic neznamená. I půl hodinu po začátku stále chodili do divadla nějací diváci a uvaděči s baterkou jim hledali místa. O přestávce téměř všichni vytáhli ze svých igelitek svačinu v podobě nudlí na tisíc způsobů. Během představení se všichni bavili. Ale nejen mezi sebou, i představením jako takovým, což projevovali hlasitými výkřiky a smíchem. My jsme tak alespoň za cenu jednoho lístku obdrželi divadla dvě – když už nás začala nudit opera, mohli jsme pozorovat okolí a bavit se publikem samotným.

Tereza Vondráková