Původní plán
Dům umění v Českých Budějovicích je za poslední dobu tak přetřásávan v médiích, že musel proniknout i k uším těch, kdož o něm zatím vůbec neslyšeli. Bohužel sláva je to asi podobná, jakou si vysloužilo Haiti, tedy je to sláva nešťastníků. Můžu jen potvrdit o jakou ostudu jde, když si město nedokáže uvědomit význam a cenu instituce, která by si zasloužila mnohem více slávy, ohlasu a pozornosti tím, co se v ní má dít přirozeně. Vždyťdosavadní kurátor Michal Škoda si dokázal vydobýt renomé, za které by se nemusela stydět jakákoli galerijní síň Evropy a to v té nejvyšší lize. I současná výstava je zaručenou sázkou na kvalitu, precizně provedenou prezentací (působivá čistota a vzdušnost prostoru souzní s čistotou představovaných prací), oknem do světa. Je věnovaná Jolaně Havelkové a představuje tři její projekty.
První určuje celkový název, tedy Původní plán. Jedná se o soubor fotografií vybraných architektonických ploch, profilů tak odhmotněných, že zbylé proporce působí neuvěřitelně geometrickou čistotou. I barva je ztlumená do šedoškálové stupnice, konturám napomáhá obtažení linií, všechny snímky jsou až strojové, neřekl bych však, že koncepce směřuje k odcizení. Výseče domů daleko spíše připomínají všudypřítomné základy estetické harmonie, odkrývají je ani ne tolik v námi utvářeném prostoru města, jako v samotném našem vidění a vnímání, jelikož minimalismus formy vlastně zabraňuje začlenit tyto výseče zpět do jejich fyzického kontextu.
Druhý projekt krajina 06 se vyznačuje podobným minimalismem, dosaženým zde však opačnými prostředky. Oproti detailům a vyostřování v Původním plánu jsou zde zacíleny celky a abstraktního momentu je dosaženo rozostřením, potlačením rozeznatelnosti jakéhokoliv zjemnění objektů mimo samotný objem, opět však stažený na zjednodušené plochy. Autorka se vrací ke svému kraji – středočeskému Polabí. V nekonečných zimních rovinách vybírá kompozičně přítulné změny tvarosloví, z velké dálky nazírané budovy, stromy a to vše zachycené na mobilní telefon s nízkým rozlišením. Vznikají až mystické podoby krajin, které už ani nejsou krajinami. Obrazy lehce melancholické prázdnoty, z nichž na věčném horizontu jako drobné prstíky sápou se na světlo všechny naše touhy zanechat alespoň stopy ve sněhu.
Třetí cyklus – Návrh na změnu partitury – se také zaobírá rodným Kolínskem, namísto vizuelní dimenze krajiny se však otáčí k hudebnímu místopisu. Vychází z notového zápisu Kmochových písní, z jeho vědomí folklorního prostoru. Partitury potom Havelková zcela „dekonstruuje“, rozkládá grafickou podobu písní na úštěpky symbolů, zatírá hlavní linie a nechá vystupovat okraje, utváří nové konfigurace pro čistě vizuelní čtení. Z modulovaných písňových sešitků skládá pozoruhodné grafické kompozice, které sice znemožňují původní hudební čtení, ale přesto dál nesou hledání (o)krajové identity v tvořivé abstrakci při vzniku uměleckého díla. Symboly not nepřestávají být symboly, prostupuje je posunutý význam, vztažený však k tému obsahu.
Kdy: 3.2.- 6.3.