Výstava Monet-Warhol: „Hele, tohle si dělá srandu,“…

Zbylých 79 obrazů je buď zvláštních (zajímavých, chcete-li ), nebo slavných. Popřípadě obojí. Oněm babičkám přišly ty zvláštní spíš divné. Takové slovíčkaření se zřejmě výstavě Monet – Warhol nemohlo vyhnout.

80 děl Praze zapůjčilo vídeňské muzeum Albertina. Původní sbírka čítá celkem 300 děl. Pro Národní galerii z nich  ukázku vybrali kurátoři výstavy Olga Uhrová a Tomáš Vlček. Výstava má mapovat moderní výtvarné umění od impresionismu, přes expresionismus, surrealismus až po současnou tvorbu.  Soubor zahrnuje zcela mimořádná díla jako jsou slavné Monetovy Lekníny, obrazy fauvistů Henri Matisse, Pierra Bonnarda, dále práce německých expresionistů E.L. Kirchnera nebo Alexeje von Jawlenského,  představitelů ruské avantgardy Kazimira Maleviče a Vasilije Kandinského i surrealistů Reného Magritta a Maxe Ernsta. Poválečnou tvorbu zastupují např. Roy Lichtenstein, Andy Warhol, Yves Klein nebo Francis Bacon. Úplnou současnost reprezentují např. Anselm Kiefer, Alex Katz či Sol LeWitt.

Muzeum Albertina ale nevlastnilo tuto rozsáhlou sbírku odjakživa. V roce 2007 mu ji odkázali manželé Batlinerovi, kteří obrazy sbírali přes 50 let.

Nová expozice, která potrvá až do 7. ledna, se těší nebývalému zájmu. Návštěvnost je mnohonásobně vyšší, než jakou má Národní galerie normálně. „Vůbec se to nedá srovnávat, “ řekla mi k tomu pokladní. I ve 14 hodin, kdy jsem na výstavě byla já, se v relativně velkém prostoru uměním kochalo překvapivé množství lidí.

Jak už jsem naznačila, jednotlivá díla budí u návštěvníků nejrůznější reakce. Některé obrazy mohou působit jako naivní dětské kresby (např. E.L. Kirchner: Krávy při západu slunce, nebo Gabriele Münter: Plody a květiny). U jiných  se zase příchozí může pozastavit nad tím, jestli to je vůbec umění (např. Gotthard Graubner: Barevné prostorové těleso, o kterém by si jeden mohl myslet, že je to nabarvený polštář připevněný na zeď, nebo Lucio Fontana: Prostorový koncept, Očekávání, což je žluté žiletkou rozřezané  plátno, přičemž řezy jsou prý promyšlené). Jindy můžete narazit na plátno, které je celé černé (Richard Serra: Paralelogram). U takových děl se na tvářích lidí často objevovaly rozpaky, to zejména na tvářích starších návštěvníků. Ti mladší, konkrétně účastníci povinné školní exkurze, se naopak nerozpakovali vůbec a častovali obrazy nejrůznějšími, většinou velmi nelichotivými, jmény.

Výstava však není jen sbírkou pochybnosti budících výtvorů. Na předním místě, hned naproti vchodu, jsou na zelenkavém pozadí umístěny Monetovy Lekníny. Společně s Warholovým Elektrickým křeslem se považují za nejatraktivnější dílo celé výstavy. Expozice se podle nich také jmenuje. Název je ale trochu zavádějící, protože od zmíněných umělců jsou na výstavě pouze tyto dva obrazy (respektive obrazů jedenáct, protože Elektrické křeslo je soubor deseti různě barevných pláten). Přitom konkrétně Monet je v celé Batlinerově sbírce ještě minimálně jednou. Přesto jsou Monet a Warhol nejobdivovanějšími v celé síni. Warhol navíc i nejfotografovanějším.

Pozornost budí i obrazy Arnulfa Rainera (např. Černé šrámy), které bychom dnešním jazykem mohli nazvat „emo“. Obrazy jsou velmi expresivní, působí jako protkané bolestí a navíc jedinou barvou, kterou Rainer použil, je černá.

Dalším obdivovaným dílem je obraz přezdívaný Ping od Roberta Longa. Znázorňuje velikou tvář asijského mimina. Longo dílo vytvořil uhlem, vypadá však jako fotografie. „Já myslím, že je to fotka,“ řekla k tomu jedna paní. „Vždyť píšou uhel, se podívej, tady,“ odpověděla jí druhá.

To, kam se měla první paní podívat, byl popisek, který doprovází každý obraz. Někdy je velmi podrobný a kromě doby, kdy obraz vznikl, zmiňuje např. i metodu, jakou umělec použil při jeho tvorbě. Tak se zájemci dozví, jestli je dílo olejem na plátně, grafikou, fotografií, stékající barvou na plátně, sítotiskem, nebo jestli obraz vznikl vyškrabováním obrazců do silné vrstvy barvy.

Za nedostatek považuji to, že k výstavě nevyšel žádný doprovodný materiál. Nevyšel žádný katalog, co by kromě fotoseznamu vystavených děl obsahoval i jejich popisky, různé dobové souvislosti apod.

I přes veškeré výhrady (ať už moje nebo ty, co jsem měla možnost vyposlechnout) je výstava Monet – Warhol jedinečným počinem v českém prostředí. Díla takovéto kvality a v takovémto rozsahu nebyla v průběhu posledních 20 let ještě nikdy vystavena. Rozhodně stojí za to jít se na ně podívat.

Veronika Schieblová

Miluju hudbu. Zpívám. Miluju film. Na ty jen koukám. Tak jest:)