Touha poznat Natálii

O své poslední knize Dark side of Prague:

Teď třeba budu parafrázovat editora Radima Kopáče, že tam se stala taková zajímavá věc, že já když byla mladá, tak to bylo takový to: já miluju depresi a já jsem fakt dekadentní, paradoxně já jsem se takovou stala, tahle knížka je daleko střízlivější, je hodně vyspělejší, ale to, co jsem chtěla v tý bývalý tvorbě, se tam stalo. Když s tou dekadencí koketuješ moc dlouho, tak ona přijde… Tam se stane, že ta fascinace jako by přestane a najednou zjistíš, že ta dekadence samotná tam je.. Plus bych ještě řekla, že se mi v životě stalo možná až moc dramatických věcí, nebudu si stěžovat, to vůbec, ale bylo tam několik podnětných událostí, který jsou v tý knize podložený.. Rozdíl je také v tom, že všechny ty předchozí knihy jsem psala bez konfrontace se smrtí, přitom to bylo hlavní téma, ale pak přišla v docela dost velký míře. Už na to ale koukám trošku jinak.

Recenze:

Čtu je, velmi dobře vim, co se píše. Oni mají hodněkrát pravdu, na to přijdeš potom. Ale pravdu má třeba tak celkově dvacet, možná třicet procent.. Dneska bych řekla, že jich bude mít pravdu třeba čtyřicet procent, ale ve výsledku jsem prostě objektivně zjistila a proto, že to tak neprožívám, že ty lidi jsou jiný. Já si myslim, že kdybych byla třeba v jiný zemi (to mi bylo i řečeno několika lidma), že tam by mě pochopili i víc. Protože Češi nemaj vztah k tý dekadenci a všichni mi vždycky řikali: proč seš tak depresivní? A já řikám: nejsem depresivní, jen vnímám jinou stránku toho života, kterou  nevnímá zas tolik lidí, ale není to respektovaný. Všichni řikaj: proč je ta knížka tak depresivní, já řikám: dyť není depresivní, je to o tom, že mě nebavěj durový akordy, tak mě bavěj spíš mollový. Když píšu, tak se kritikami nezabývám Ale jelikož to mám vždycky spojený s tím svým bohem, tak kritiky mám bohužel někdy tendenci brát jako útok na moje náboženství. Dřív jsem je strašně brala osobně. Tak jako: jak můžeš napadat mojí víru? Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem to nesla blbě.  Podle mě jsem taky dost infantilní, zuřim jako malý dítě.

O strachu z puberty svého syna:

Pokud neskončí ve vězení nebo na ulici a myslim si, a to je můj názor, že když neprojdeš revoltou v pubertě, když neprojdeš tou katarzí, tou personifikací, tak nejsi připravená dost na život, nejsi kompaktní a je to špatně. V životě bych to nepodmiňovala, ale rozhodně netvrdim svýmu synovi, že svět je skvělej. On je dobrej, ale neni skvělej. Vždycky se mu snažim vštípit, že občas nevyhraješ. Nejvíc mě irituje, že pohádky mají vždycky dobrej konec. Třeba chci napsat dětskou knížku o jednom krabíkovi, který se rozhodne hledat lásku, ale nenajde ji, a pak zjistí, že ji nemusí najít hned, že ji najde třeba pozdějc.

O křesťanství:

Bible je základ, ale málokdo ji četl celou, ale jsou takový lidi. Já jsem totální křesťan. Pro mě nejvíc, co člověk může být, je farář. Ono křesťanství i přes tu příšernou dávku krve postoupilo do toho nejvyššího levelu, kterej je prostě nepřijatelnej pro spoustu lidí. Křesťanství prostě ví po těch dvou tisících letech. Ví přesně, co je špatně, jak to funguje, jak to bude a jak to bylo. Islám je hrozně mladej, islám na to přijde později, protože odpor vně islámu víceméně neexistoval a neexistuje. Křesťanství vybudovaný na základě odporů, rozštěpení církví, politikou prošlo vším a dneska, když si přečteš Bibli, tak je to prostě dokonalý. Na vysvětlení je dobrá knížka Židovská válka od Feuchtwangera. Tam je celý křesťanství od politiky, přes náboženství až k filosofii.

O Bohu:

Vždycky poznáš blbýho člověka podle toho, když říká, že Bůh není. Já už se tomu kolikrát směju. Říkám: máš dítě? Podíval ses na něj někdy? Přijde ti to jako buňka? Já to vidim prostě.. Já bych musela bejt úplně blbá, kdybych se podívala na svýho syna a myslela bych si, že jsem si ho vyrobila tim, že jsem měla sex. Takovej nesmysl. A když máš otevřený oči, což se dá časem naučit, tak se ti stávaj hustý věci. Musíš se připravit na tu realitu, že budeš vnímat i lidi, co odešli. Uvidíš je, ne všechny, ale mám pár zážitků, který prostě vim, že nejsou vysvětlitelný. Mně je někdy těch lidí, co na nic nevěřej, líto. Říkám si: tak si umři a pak budeš pěkně čumět.

O jménu Kocábová:

Samozřejmě, že jsou kritiky ovlivněný i tím, že na obálce je moje jméno. Napadla mě i ta možnost vydat knížku pod jinym jménem, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu ten chudák. To nikdy neudělám. To je moje jméno, na který jsem hrdá. Je to moje jméno, narodila jsem se s ním a tečka. Budu ho nosit až do smrti.

O bulváru:

Jsem na mediální pozornost už zvyklá. Vim, co je bulvár zač, a byla bych úplně mentálně retardovaná, kdybych si dělala nějaký iluze, že se změní. Osobně si myslim, že na českym bulváru se ukazuje, jakej my jsme východ. Lidi řeknou: no jo, to je normální, bulvár je vždycky takovej. Není to pravda. Americkej bulvár je o něco málo slušnější. Jsou tam taky takový, ale je to pořád takovej poloviční Blesk. Já si fakt myslim, že v Americe by se nestalo, jako to udělal Blesk, že otiskl fotky mrtvýho Svobody, protože s timhle by Američani měli určitě problémy.
Já mám vlastně ambivalentní postoj k médiím obecně. Dělám rozhovory a budu je muset čas od času vždycky dělat, už jenom kvůli lidem, který se na mých projektech podílí, ale i když jdou téměř vždycky přes mojí autorizaci, tak se mi stalo, že jsem třeba dělala rozhovor do Harper’s Bazaaru a řikala jsem, že to tělo po tom porodu si hormonálně začne žádat další dítě a že ta ženská  to cítí. Pak vyšel jinde titulek: Kocábová potřebuje být oplodněná, kdo chce?

O své nové práci:

To je knižní nakladatelství a zároveň se stává i filmovou produkcí, takže já píšu scénáře. To je moje práce. Teď píšu dva scénáře. Tam vlastně všichni zasahujou svýma nápadama. Já jsem třeba objevila knížku, o který vim, že nikdy nebyla vydaná. A mohl by to být i bestseller. Myslim, že časem budu ty knihy dělat víc. Tu práci jsem hodně potřebovala. Hlavně abych se přestala utápět v těch autorskejch stavech doma. Jsem teda hodně unavená, ale ta práce mě fakt baví. Pěkně si tam sedím za stolem a jsem happy. Poslala jsem životopis asi na 20 míst, z toho se mi ozvali jen dva. A přitom by si spoustu lidí mohlo myslet, že jsem nehla prstem. Ovšem krize je krize. Koukni se na „Inside Job“, to je fakt precizně udělanej dokument.

O svém novém albu Walking on the A-Bomb a spolupráci s Gregorym Finnem:

Gregoryho mi doporučil kamarád, kterej mě zná a kterej řikal, že by mi to mohlo sedět. Tak jsme se seznámili a já jsem pořád nevěděla, co přesně dělá. Já to vždycky zkoušim s více lidma, ale řekla jsem si, že do toho jdu. Tak jsme začali dělat písničky. Hned to šlo, to je první znak, takže ta spolupráce byla úchvatná. A druhej znak byl, že když Gregory viděl, jak já reaguju, začali jsme společně tvořit a ten den vznikaly už podle mě dobrý písničky.

O studiu na FAMU:

Hrozně moc mi to dalo. Přineslo mi to respekt k příběhu, ke kterýmu  bych si možná beztak došla sama, ale tady se fakt zabejváš skladbou příběhu, díváš se na filmy od rána do večera a analyzuješ je. Myslim si, že všichni literáti by neměli chodit na žádný literární gymnázium, protože samotný psaní se nedá naučit, ale dá se naučit bokem. Dá se říct, že ty dva tři roky jsou na FAMU extrémně tolerantní, jako do tý míry, že ti vezmou všechno, pokud to je dobrý a je jim jedno, jak je to jiný, než co by oni napsali. Pracně, ale docela brzo jsem všechny přesvědčila o tom, že umim psát. Všechno jsme konzultovali a debatovali jsme, a věděla jsem, že si mě vážej tak, jako si vážej svejch ostatních studentů. Načež přišly obhajoby, kde všichni věděli, co dělám, ale dali mi to pěkně sežrat. Přemejšlela jsem a řikala jsem si, jestli je možný, že i když jsem si myslela, že jsem porazila ten mýtus Kocábová, že se na těch obhajobách prostě zase zjevil. Já fakt nevim, neměla jsem z toho úplně dobrej pocit. Takže já jsem bohužel z FAMU odešla s obrovskym zklamáním a dodneška jsem se tam nevrátila a trochu trucuju. Ne ale proto, že bych měla špatný obhajoby. Nakonec bylo zajímavý, že profesoři, u kterých jsem to víceméně nečekala, mě podrželi. Nejvíc to byl Petr Jarchovský. U něj jsem se bála, že mě nebude schopnej přijmout. Z něj jsem měla vždycky trochu strach, že je tak vyhraněnej, ale na tý obhajobě byl prostě moje perla. Takže tam se mi někteří ti preferovaní profesoři vyměnili. Nejradši jsem tam měla Jiřího Dufka, Lubora Dohnala, Lenku Petrovou a právě Jarchovského. To jsou nejlepší lidé.

Natálie si na nic nehraje. Když o něčem chce mluvit, tak o tom mluví, a nekouká na to, jestli se určité skupině lidí zavděčí nebo ne. Když jsme se dostali k vážnějším tématům, jako je rodina nebo víra, bylo vidět, že tyto složky života bere vážně. Stejně jako se chová zodpovědně k práci, ke svým projektům i k lidem kolem sebe. Média někdy vytvoří obraz člověka, který zapadne do povědomí lidí tak přesně, že jsou pak někteří líní zkusit svůj názor změnit. Natálie na mě vždy prostřednictvím své tvorby působila inspirativně a výjimečně. Jsem ráda, že jsem tuto představu měnit nemusela.

Na přání autorky byl text ponechán v nespisovně-spisovné verzi

Ivana Bednářová