Mapy melancholie – K poslednímu románu Jiřího Hájíčka

Jiří Hájíček přišel po rozpačitém povídkovém souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku se zdařilým a propracovaným románem, který završuje jeho pomyslnou vesnickou trilogii. A opět se – podobně jako v mladších autorových prózách – setkáváme s osamělými, tápajícími a životně nenaplněnými postavami.

„Pojď spát,“ konstatuje otráveně manželka hlavního hrdiny poté, co je jí o půl čtvrté ráno vysvětleno, že katoličtí kolonizátoři považovali indiánské zbožšťování přírody za kacířství. Zdeněk, ústřední postava celé knihy, je člověk plný touhy. Má rád svou práci katastrálního úředníka, avšak se svým životem spokojen není. Jeho vrozená potřeba pomáhat druhým a hledat spravedlnost jej postupně vrhává do víru bizarních situací, jejichž sled spěje k finální peripetii. Hlavní postava by s trochou fantazie mohla připomínat klasické tragikomické hrabalovsko-švejkovské hrdiny, tolik typické pro českou literaturu. Hrdiny tápající, hledající, nešikovné, smolné – a přesto sympatické. Zdeněk v Dešťové holi je však pouze zosobněním tragédie. Komika chybí.

V duchu požadavků realistické prózy Hájíček spojuje celou řadu témat. Podobně jako ve Zlodějích zelených koní, i zde je žena-hrdinka vykreslena jako sice inteligentní a renesanční, avšak muži zcela odcizená bytost, která nemá šanci pochopit vnitřní rozpory svého partnera a čtenář tak může podrobně sledovat jejich stále intenzivnější vzájemné vzdalování. V Dešťové holi už to není horlivý sběrač vltavínů, ale zapálený občanský aktivista, kdo rezignuje na každodenní opečovávání své ženy. Ta ovšem po „egocentrickejch muzikantech“ očekává „chlapa, kterej je solidní a chce rodinu“. Je čím dál zřejmější, že rozpor se patrně nepodaří překonat. Přitom Zdeňkova politická či stranická orientace je načrtnuta jen mlhavě; dozvíme se vlastně jen to, že hlavní hrdina chová hlubokou nedůvěru k masmédiím.

Další linií, která se v Hájíčkově díle objevovala doposud spíše sporadicky, je linie společensko-politická. Klientelistická síť prorostlá lešickým zastupitelstvem je doslova metaforou současné společnosti, ve které jsou vládnoucí mafie již tak sebejisté, že se svými praktikami netají. Kdo není ve straně, má problém. Kdo využije svých zákonných práv, je umlčen. „… jestli chce mít dál práci na penzionu a v pokoji číslo sedm hnízdečko lásky, tak se podle toho musí chovat,“ říká zcela upřímně hlavnímu hrdinovi starosta obce, přestože nad ním visí hrozba trestního oznámení.

Sociální metaforou dneška je možná nakonec i stádnost obyvatel, kteří se k hlavnímu hrdinovi otáčí zády a nechávají ho nenáviděného a opuštěného. Skončí to tragédií, nebo happyendem? Odpověď nechť dychtivý čtenář hledá na konci románu.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)